"Cítit se ve svém živlu"

(ze stránek Vojtěcha Franče - Grafologie)

Typologie elementů - úvod


"Cítit se ve svém živlu"


Obrázek nahoře zachycuje rozložení živlů, jak je chápeme v grafologii podle symboliky čtyř kvadrantů.

Archetypy živlů se objevují téměř v každé kultuře a bohatě se promítají do našeho jazyka už od pradávných dob. Jsou to základní konstanty lidského myšlení.

Důležitá je idea, že jeden živel je schopen proměnit se v další a takto je vytvářen nekonečný řetěz proměnujícíh se životních forem. Voda se působením ohně mění v páru, tedy vzduch, vzduch dokáže zesíleným tlakem zkapalnit, voda se zemí utvoří bažinu, bažina může vyschnout v poušť, zrnko písku může být neseno větrem... Životní procesy jsou tedy neustálým míšením (tempere) živlů v různých poměrech. Tento náhled ovlivnil antickou filozofii a lékařství (nauka o temperamentech), ale najdeme jej zrovna tak v Egyptě nebo Babylóně. V lidové mluvě se k symbolice živlů neustále vracíme obraty jako zahořet láskou (oheň), být hlavou v oblacích (vzduch), stát nohama na zemu (země) nebo pojď to spláchnout (voda). Tyto obraty jsou tak četné, srozumitelné a přiléhavé, že nepotřebují žádné vysvětlení a dokazují, jak moc jsou archetypy živlů v našem myšlení, prožívání a chování "živé". Konec konců jsou to "živly".

Slovo živý pochází ze staroindického jívá (dživá). Kořen guei-v je velmi prastarý a všeobecně rozšířený. V slovanských jazycích má slovo živý navíc konotaci s uzdravováním se, dobrým trávením - zažíváním, prožíváním, vyžíváním se, tedy zakoušením něčeho. Když my Slované něco trávíme, zakoušíme, prožíváme - víme, že "jsme na živu" (lat. vivere). Vlastně trávíme nejen sousta, ale i čas, takže důležité životní okamžiky jsou vlastně sousta, která musíme strávit, prožít, což je jakýsi dlouhodobý proces, který kontrastuje s okamžikovostí objektivního času. Jedno soustíčko můžeme trávit roky. Živicí nazývali staročeši pryskyřici - tedy to, co proudí z nitra stromů, aby zahojilo jejich rány. Židký zase znamenalo řídký ve smyslu ne řídkého lesa, ale řídké kaše, tekutiny. Například vodou nastavené pivo by bylo židké. U praslovanů však židké znamenalo šťavnaté. Litevské giedras však znamená jasné, průhledné, čiré. Tedy židké = voda blížící se svou čirostí nebi (vzduchu). Snad jsou prvopočátky života pro Slovany spojené s vodou a vzduchem, ve vodě a na vzduchu nebo na jejich hranici (aerosol, vláha) se cítili být ve svém živlu. Odpovídalo by to i jejich prapůvodní domovině na březích velkých ruských řek. I hradiska Velké Moravy stávala na ostrovech chráněných vodou. V antice naopak upřednosňovali živly suché a horké. (Oheň a vzduch jsou mužské elementy, zatímco voda a země ženské).

Zajímavé je, že dříve jsme pro-žívali, nechali jsme se pro-stupovat tím, co zakoušíme, zatímco dnes si u-žíváme: jakoby jsme "u toho" a nějak očumujeme, co se to vlastně děje, máme to po ruce jako láhev piva na koupališti, zdroj zážitku máme "u" nás, jako DVDčko s hudbou nebo filmem. Nechceme se tolik mísit (tempere) a prostupovat s tím, co prožíváme, čímž bychom se zároveň jaksi ladili, vyvažovali poměr své směsi skrze hluboký kontakt s něčím jiným. Právě předopna pro- signalizuje prostupování různých živlů: pro-kopat, pro-hníst, pro-dýchat, pro-míchat. Toto míšení je živoucí a regenerující, jak později uvidíme. Předpona u- naopak vyjadřuje odluku (ujet, upadnout, umřít, umýt). Když si tedy něco u-žíváme, nějak už s tím tak zcela nejsme, máme od toho odstup. U-žíváme si prázdnin, ale nejsme na prázdninách, užíváme si sex, ale neprožíváme jej. Cítíte ten rozdíl? Na prožívání je totiž třeba jiné rozpoložení než na užívání - chce to čas, klid, ochotu nechat se vtáhnout a pohltit.

U-žívavý člověk má málo času a tak polyká život v malých porcích, aby to stihl. U-žívavý člověk zůstává odtržen od života, od míšení živlů, nezměněn, nezasažen, stále tentýž kůl v plotě, jako trubka, která stojí, kam jí postavíte.


Pro-žívavý člověk se ponoří do chuti nápoje, který pije, nadechne se zhluboka, když vejde do lesa a zavře při tom oči, ztratí se v milování, přestane při tom přemýšlet. Hluboké ponoření se do čehokoli vede totiž k přerušení nutkavého myšlení, k posvátné mezeře života. Pro-žívavý člověk si dovolí se rozpustit v prožívaném, roztaje v milování, výdechu, nápoji... jako sněhová vločka, jako kapka v moři nebo jako jiskra v ohni. Je spojen s míšením živlů, je jich účasten, je živ!


Živel oheň

živel oheň
Slovo oheň pochází z praslovanského kořene ogń, které vychází ze staroindického agníh, Lat. ignia. Kořen je sice pradávný, ale nepůvodní, tj. vznikl jako složenina, odvozenina od něčeho. Odpradávna se pravděpodobně rozlišovaly dva typy ohně - sakrální, božský, kultovní, obětovní (ogń, ignis) a naopak přírodní a obyčejný (řec. pýr - pyrotechnika). Toto rozlišování se pak později ve všech jazycích zúžilo na jeden název. Slovanština však podržela oba kořeny dlouho, takže je dodnes používáme: např. pýr - pára - pařit - opar - pálit. Sahá-li rolišování role ohně do nejstarších údobí lidstva, pak to má zřejmě hluboký smysl, což si vysvětlíme později. Ještě dodejme, že posvátný oheň byl vždy rozděláván třením dřívka o dřívko a zřejmě je spojen se zázrakem a úžasem schopnosti vyrobit oheň vlastními silami. Ten, kdo na úsvitu lidstva přinesl lidem oheň (možná Prométheus, který jej ukradl bohům), musel být považován za prvního génia v dějinách lidstva. Stejně tak si s sebou oheň vždy nese symboliku inspirace božské jiskry. Jiskra je také všeslovanské slovo, které má souvislost s významy záře a prvopočátku všeho, ale také se slovem křídlo - jako něco, co způsobuje létání - že jiskry vyletují z ohně. Lat. scato = prýštím. Slovo paprsek znamená původně let dráhy odskočivších jisker směrem z pomyslného středu směrem do kruhu (odtud paprsky jako loukotě kola). Angl. spark = jiskra, lat. spargó = trousiti, kropiti, stříkati. Tyto a další konotace odkazují k pradávným asociacím ohně, prýštění ze středu k obvodu, božské inspiraci, prapočátku bytí a mužské sexualitě. (Konec konců ve většině mýtů vesmír stvořil On, nikoliv Ona).

Ohnivý člověk je živý a expanzivní. Je poháněn silou směřující vzhůru, touží se zbavit omezení země a dostat se vzhůru ke slunci, respektive "na výsluní", chce být ve středu pozornosti, být obdivován, chce zářit a šířit světlo, chce být centrem všeho jako slunce. Zatímco hořící, doutnající oheň směřuje sdola nahoru, prapůvodní ohnivost spíše vylétá ze středu na obvod, stejně jako loukotě kola nebo paprsky slunce.





Pokud je oheň posvátný a božský, proč je křesťanstké peklo plné ohně? Pravděpodobně to souvisí s potlačením živoucí symboliky ohně z náboženského vědomí západního člověka a její projekce do temnoty. Vždyť symbolika křesťanská odpovídala znamením ryb a vodě, peklo pak bylo zákonitě plné ohně, resp. vytěsněné vášně a chtíče. Staří Řekové to měli naopak, Platón pokládal oheň za nejvznešenější živel, a jejich podsvětí bylo spíše studené, temné a vlhké.
Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Proto musí být podřízen kontrole - vůli - jinak se stává silou destruktivní. Není-li člověk "zapálen" pro ideály, jež před svým vnitřním zrakem vidí jako slunce, stává se však naopak svévolný a bezohledný. Bez upevňujících mravních zásad se oheň rozšiřuje tam, kam zrovna vane vítr a stává se pokrytcem. Je-li pro ideály "zapálen" příliš, stává se náboženským fanatikem - horlivcem, "horkou" hlavou, božským šílencem. Vidíme tedy, že člověk ohnivého živlu musí nalézt rozumnou míru trvalého vynakládání energie určitým směrem, v souladu se svými ideály a mravním zákonem.

Jiskra, která zažehuje oheň, odpovídá impulzivitě a spontaneitě ohnivého člověka, který dodává ostatním nové podněty: může "sršet" nápady a humorem. Jiskra, která zapaluje, odpovídá i mužské plodivé síle. I mytický počátek světa v podobě "plodivého slova", které "zažehuje" vesmírný řád navzdory prapůvodní temnotě a chaosu, odpovídá symbolice ohně. Koneckonců i "big bang theory" - teorie velkého třesku sem spadá také. Ohnivému člověku je však zatěžko dokončit, co jednou začal. Srší nápady a inspiruje ostatní, kteří pak sklidí plody jeho nápadů, protože mají trpělivost o plody pečovat (živel země a vody).

Horká krev, horká hlava, spalující vášeň, hřejivé srdce - tyto metafory vyjadřují proměnlivou intenzitu ohně. Oheň však také očišťuje. Ve své posvátné, božské podobě spaluje vše nečisté a nízké, aby duše mohla vystoupat do vyšších sfér. Člověk očištěný božským ohněm se nám jeví jako ušlechtilý a mravně krásný. Na druhé straně tu máme oheň pekelný, který zahaluje pyšné, arogantní a samolibé ego dýmem, přes který nevidí. Čistý oheň je oheň bez kouře, prohlubuje jasnost a dává vhled. Pekelný oheň stravuje a škvaří duši "ve vlastní šťávě" svých vášní a bludů a vypařující se šťáva se po procesu spalování transformuje v mlhu a kouř, přes níž samolibý "ohnivec" nevidí kolem sebe nic, než sám sebe. "Nevidí si přes špičku nosu," říká se. Oheň může plát pokorně jako svíčka, ale může také dýmat, čoudit, žhnout, chrlit plameny, vřít a vybuchovat a zanechávat po sobě "spálenou zemi". Expanzivní oheň spolyká všechnu svou "potravu", vyčerpá všechny přírodní zdroje a "vyhoří". Což také hrozí současnému lidstvu, které neumí hospodařit se svými zdroji. Pralesy (element země) se "spalují" a globální klima se "otepluje".

Ohnivý člověk je inspirátor "zapalující" druhé svým entuziasmem. Entuzisasmus odpovídá řeckému slovu theos (bůh) a znamená "býti bohem prostoupen". Tato nakažlivá prostoupenost energií dává člověku charisma a schopnost vést. Ohnivé typy najdeme mezi náboženskými fanatiky a proroky, ale i vědeckými průkopníky, vojevůdci, politiky, podnikateli a hazardními hráči, protože milují riziko a vzrušení a na rozdíl od jiných typů se nebojí nebezpečí - je pro ně výzvou. Oheň expanduje i za cenu sebezničení. Jen božský oheň je mírný. Proto v antice považují za největší hřích zpupnost, megalomanii, což není jic jiného než projev sebestravujícího a slepého ohně: vzpomeňme na Nera. Ale také na Fidela Castra nebo Che Guevaru, kteří z ohnivého elementu těží své charisma. (Fidel samozřejmě už jenom doutná). Anebo z jiného konce: Jana Husa nebo Jana Palacha, který zapálil svou pochodeň, aby vzburcovat spící svědomí svého národa v jeho půlnoci. I Hus nebo Palach jsou jiskrami, které spěchají k návratu do středu ohně.

Ohnivý člověk dokáže dodávat odvahu a naději ostatním, dokáží oslnit jistotou svého přesvědčení a víry, která je pro druhé činí fascinujícími, protože dav trpí nejistotou ohledně směru, kterým by se měl vydat a čeká, kam vůdce ukáže; následně přejímá jeho sílu a vůdce sílu davu. Potřebují se jako slunce a paprsky, jako střed a obvod kruhu. Ohniví lidé dokáží vlít druhým oheň do jejich žil a srdcí, ukázat jim nový směr vývoje (nebo výboje?), který druzí zatím nevidí. Jakoby byli majáky, které šíří světlo a ostatní se kolem nich shromažďují jako kdysi dávno pravěcí lovci okolo ohně, který jim dával pocit bezpečí v okolní všeprostupující temnotě.

Oheň, který šíří světlo, však vidí stíny, které vrhá jen na svém okolí, nikdy ne u sebe. Není k sobě dostatečně kritický, objektivní náhled na sebe sama mu uniká. Je schopen kriticky a rozhořčeně napadat a osočovat druhé za jejich mravní poklesky, ale svoje vlastní nevidí. To je největší slabina ohnivého typu. Je jím slepá skrvna na sítnici vlastního oka.

"Třísku v oka bratra svého zříš, a trám ve svém oku nevidíš." (evangelium sv. Tomáše)

Oheň je jako slunce ve středu všeho živého. Dle své stupně zralosti je ohnivý člověk velkorysým zdrojem moudrosti a pokoje, k němuž se druzí přicházejí zahřát za studené noci - nebo zdrojem nesvárů a nepokojů vyplývající ze zaslepenosti mocí a neschopnosti uvědomit si vlastní chyby.

V tomto kontextu je paradoxní další Ježíšovo apokryfní prohlášení, zamlčené v oficiálním evangeliu:

"Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří."

Ježíše můžeme vnímat jako spasitele ohnivého typu (se všemi jeho paradoxy), jehož záře byla církví zmírněna na intenzitu, která její existenci přestala ohrožovat. Asi v tomto kontextu říká Nieztsche (samozřejmě také ohnivý typ), že prvním a posledním křesťanem byl Ježíš Kristus. Církev naopak odpovídá elementu země. Každý revolucionář, který nepadne v boji, se ke stáru stává pouhým šerifem střežícím tentýž pořádek, vůči němuž kdysi bojoval. Proč? Protože moc korumpuje.

Negativní stránkou ohnivého člověka je povyšování se. Slunce je sice zdrojem všeho života, avšak je rozdíl, zda své ego považujeme za sluneční paprsek nebo za slunce samé. Nejkrásněji to vyjádřil Ludvík XIV. konstatováním "Stát sem já!"

Nebo si vzpomeňme na Vlastu Buriana nebo na další skvostné "ohnivé" herce, kteří sice "srší vtipem" až létají jiskry, ale nesnesou vedle sebe rivala stejných kvalit, kterého automaticky touží ponížit a učinit z něj svého sekundanta - spíše než rovnocenného partnera. Slunce smí být totiž jenom jedno, ostatní mají právo se okolo něj pouze "točit". Stínem ohnivého typu je tedy skrytá rivalita vyplývající z neshchopnosti ukáznit svůj egoismus, podřídit jej vyššímu principu. Naopak: nevědomky své ego umístí na nejvyšší piedestal. Tento stav věcí není typický jen pro divadlo, ale i pro naši politickou "scénu", která pak divadlo připomíná. Sebestředný "ohnivec" neuznává jiných kvalit, než své vlastní. Tím si však sám zastavuje cestu k rovnováze a harmonii, vyplývající z optimálního poměru různých kvalit, a zůstává věčně nespokojen. Nenastoluje řád plodivým slovem (logos), ale prohlubuje chaos jako Attila "Bič boží".

Člověk typu oheň (stejně jako vzduch) miluje nezávislost. Vzduch však vane "kam se mu zlíbí", nechá se unést: Oheň je naopak vázán k místu, které poskytuje palivo. Je na něčem závislý. Je náruživý. Oheň věčně bojuje s gravitací (přitažlivostí k zemi, tělu, proměnlivé a těkavé vášně k opačnému pohlaví). Mění objekty své touhy, ale připoutanost k tělesnému zůstává. Je přitahován k zemi, ale touží vzlétnout do výšky. Je rozkročen mezi nebem a zemí. Žije v neustálém napětí člověka, který touží překonat své připoutání. Pokud by nehleděl k nebi a ušlechtilým ideálům, zalkne se vlastní zpupností, neboť bude chtít všemu vládnout a být ve středu všeho. Pokud by nehleděl k zemi, ztratí se ve svém fanatismu nebo vzdušných zámcích jako Don Quijote. Musí se naučit trpělivosti, pokoře a toleranci, přiznat si své chyby a nehledat je v druhých, rozpoznat mihotání stínů, které jeho plameny vrhají. Musí se naučit své duševní nečistoty trpělivě "spalovat" sám v sobě a směřovat k očištění. Ať už hráč, fantasta, herec, erotoman, nebo feťák, musí se vymanit ze svých závislostí a náruživostí a probudit se ze své slepoty a bezohlednosti vůči ostatním. Jinak je jeho osudem věčná nespokojenost pohánějící ho z místa na místo, nutkavé hledání nových a nových objektů, jež může jeho oheň pozřít a strávit, místo aby se soustředil na očištění svých (temných) nevědomých tendencí a jasu svého vidění, který může svít na cestu nejen jemu samému. Božský oheň se však nevnucuje násilím a mečem. Hřeje, ale nepálí. Pronikavě září, ale neoslňuje.

Symbolem transcendence je ohnivý pták Fénix, který nespálil svět, ale sám sebe, aby mohl povstat ze svého popela. Symbolem napětí mezi nebem a zemí, které vede od božského k člověku, je blesk - zásah osudu, který otřese zažitými jistotami, živoucí pravda, která zhroutí strukturu našich iluzí jako domeček z karet. A Prométheus? Prométheus je ten, kdo nejen vstoupil do středu božského ohně, ale ještě se s ním vrátil mezi své bližní, aby s nimi sdílel své poznání podobně jako Buddha nebo Kristus.

A na závěr úryvek z filmu Blade Runner - rozhovor mezi replikantem a jeho stvořitelem.
.









Tyrel: The light that burns twice as bright burns half as long, and you have burned to very very brightly Roy. Look at you, Your the prodigals son. Your quite a prize.

Batty: I've done, questionable things-

Tyrel: -also extraordinary things, reviled in your time.

Batty: Nothing the god of bio mechanics wouldn't let you into heaven for.

Scéna pokračuje tím, jak replikant, nevděčný syn, rozdrtí svému bio-mechanickému stvořiteli lebku. V samém závěru filmu však vykoná akt milosrdenství a zachrání svého úhlavního nepřítele. Umírá a z ruky mu vzlétá holubice. Obojí ilustruje monumentální a dramatické rozpětí člověka ohnivého typu. - Přestože v tomto případě to byl jen "robot", jemuž vypršel naprogramovaný čas existence. - Avšak "kdo z nás tu bude večně?" Vzlétající okřídlená holubice, jakoby symbolizovala jiskru, jež se z člověka vrací k božskému ohni.



Živel voda
Voda je praslovanské slovo neredukovatelné na nějaký jiný význam. Původní základ byl pravděpodobně mužského rodu vod-ó-(r) nebo vod-ó-(n) projevující se v řec. hydór nebo něm. wasser.

Zatímco oheň vylétá ze středu kruhu, voda vždy směřuje dolů, směrem ke své nejhlubší a nejširší mase. Padá shora z nebes a pak stéká údolími a říčkami dolů do moře, evolučního prapočátku života. Odtud se zase silou ohně (slunce) vypařuje a proměňuje se v páru. (Pára, jak už víme, je odvozeninou profánní podoby ohně - řec. pýr). Jakoby se "lehká" voda proměňovala ve vzduch + oheň (páru) a jako těžká opět vytvářela tekuté vodní skupenství, v němž opět padá k zemi, k moři, ke své nejucelenější mase. Lehká voda už není příliš voda, stejně "lehké" ženě už také připisujeme jiný status; ztrácí svou přilnavost a gravitaci. Zatímco jiskra vylétá ze středu na obvod, kapka obvykle padá shora dolů, ačkoliv kapky mohou i šplíchat, když vyletují odstředivou silou z kroužící masy vody, čímž vzdáleně připomínají jiskry. Zdá se, že kapka je analogií jiskry, jednotlivý, individualizovaný prvek elementu, který opouští živlovou masu nebo se do ní vrací. Konec konců sperma a spermie má v sobě cosi z elementu vody i ohně. Vylétá odstředivou silou jako jiskra z ohně, ale směřuje (jako kapka) ke gravitačně hutnější substanci vajíčka, čímž je stvořen nový život, nový vesmír.

Jakoby oheň symbolizoval pohyb ven a nahoru, zatímco voda pohyb dovnitř a dolů.

Cyklus vody tvoří nekonečný koloběh životních proměn.

Stejně tak jsou lidé elementu vody mistři proměn, lidé tisíce tváří, u nichž nemůžeme najít dno ani hranice, jen neustálou proměnlivost duševních stavů bez pevného nebo stabilního charakteru.

Lidé typu voda jsou obdařeni bohatou fantazí, jsou zahlceni obrazy, které produkuje jejich nevědomí (podzemní voda) a které se jim jako pára zhmotňují před jejich duševním zrakem jako sny, vnuknutí, tušení, básně a obrazy. Není se proto čemu divit, že tíhnou ke světu psychologie, umění a především hudby. Hudba plyne v čase stejně jako voda v prostoru. Rychle nebo pomalu, konejšivě nebo bouřlivě, může být jako médium vody nositelem jakýchkoli pocitů a duševních stavů.

Dovedou se hluboce vcítit do statních, proniknout k tomu, co se jim děje "pod kůží", pod povrchem, v jejich nevědomí. Bývají spovědními vrbami a přirozenými terapeuty. Dovedou naslouchat, nasávat a vstřebávat pocity lidí (jako houba). Aby to však dovedli k dokonalosti, musí si osvojit schopnost "samočištění" - regenerace - tj. musí umět nejprve vyléčit sebe samotné, aby mohli pomáhat ostatním. Teprve řeka, která živě proudí a má schopnost samočištění, která se znovuzrozuje (regeneruje), může léčit a očišťovat zranění ostatních. Mnozí vodní lidé chtějí pomáhat druhým a obětovat se pro ně, ale sobě pomoci neumí. Jak vás ale může očistit řeka plná vlastního kalu, která neproudí a neumí odplavovat bolest vlastní? Kolik lidí se může umýt ve stejné vodě, aniž by se voda ušpinila? Nekonečně mnoho, pokud voda proudí. Žádný, pokud stojí.

K odplavování bolesti některým lidem živlu voda slouží alkohol. (Nejpočetnějším potomkům praslovanů jednoduše "vodka").
Jak se v přírodě voda regeneruje? Tím, že se filtruje skrze živel země (písek, podloží), nebo skrze živel vzduchu a ohně, když se odpařuje. Tedy vždy kontaktem s jinými elementy. Avšak proudění vody je podmíněno jednoduše tím, že má kam odtékat. I my se čistíme, "katarzujeme", když uvolňujeme a vyjadřujeme své emoce, vypouštíme je. Pak nová energie přitéká. Přitéká, když dáváme. Když dáváme, dostáváme. Pak je řeka emocí a v pohybu a udržuje se čistá. Dáváním mění své skupenství, regeneruje se a znovu přitéká.

Voda omývá břehy pomalu a trpělivě. Jen voda dokáže konejšit, přinášet útěchu. Oheň povzbudí, vzduch přijde s něčím chytrým a země s něčím praktickým, ale nedovedou pohladit. Jen voda má tu moc přinést úlevu trpícímu, když cítí, že mu druhý rozumí, aniž by cokoliv musel říkat. Jeho duše to ví. Ve vodě se ztrácí ostrá hranice mezi světem toho, kdo vypráví a kdo naslouchá. Ve vodě se zvuk šíří nekolikrát rychleji.

Vodní člověk, když se cítí veselý, jakoby stoupal s lehkostí k nebesům: voda se rozpouští a mění se v páru a člověka nic netíží, je to jakoby se vznášel. Pak zas potemní nebe a těžké kapky začnou dopadat na zem a člověk okamžitě spadne ze svých výšin. Stačí maličkost a nebe se zničehonic zatáhne, dobrá nálada je ta tam a po slunci ani památky. Těžké, husté mraky pokrývají celou oblohu a vodní člověk se cítí těžce a depresivně, zádumčivě a melancholicky, protože pomalý pohyb po vlastních nohou a po tvrdé zemi, když jeho pocity nejsou neseny sluníčkem a vánkem do širé krajiny, mu není vlastní, neboť voda touží příjemně a lehce téct, splývat s proudem, obtékat překážky a radostně si zurčet čistými emocemi. Je-li dovoleno vodě téci a energie volně proudí, pak zákonitě, dříve nebo později, negativní emoce samy od sebe odezní, odnese je čas a voda je zase čistá a klidná. Mysl se utiší. Jen od těch překážek a tíživých omezení, stejně jako všech potenciálních konfliktů, by chtěl vodní člověk utéct - nahoru - ke svým snům, kde je vše lehké.

Ve vodním živlu mizí hranice mezi já a ty, mezi já a světem. V této neurčitosti se může vodní člověk ztrácet. Není si schopen uvědomit svou zodpovědnost, tam kde by měl, a připisuje si tíživou vinu tam, kde by neměl. Schází mu objektivita (vzduch). Přeceňuje subjektivní komponentu (jak se přitom kdo cítí). Trápí se věcmi, s kterými by se při troše nadhledu (volného prostoru) trápit nemusel, ale on je starostmi zaplaven, vrší se jedna na druhou a člověk má pocit, že se v nich utopí - má jich "až nad hlavu" nebo mu v lepším případě "teče do bot". I o lásce říkáme, že člověk je v tom "až po uši". Voda je totiž symbolem emocí a prožívání vůbec. City přicházejí a zaplavují nás - a zase odcházejí.

Voda je slabá a bezbranná jen zdánlivě. Sebevětší překážku obepluje nebo se přes ní prostě přeleje. Sebetvrdší překážku rozmělní a podemele. Má čas. Moře času. Voda stále přitéká. Její působení je v dlouhdobém měřítku mocné, přestože nejprv neviditelné. I malá kapka vyhloubí nejprve jamku a nakonec Macochu.

Co potřebuje voda nejvíce? Povrch, po němž by mohla téci, o který by se mohla opřít, hroudu země, která by vymezila její cestu. Voda pomalu teče a když narazí na hranici, hráz, hroudu hlíny, zastaví se a počne se shromažďovat. Z řeky se stává přehrazený (a spořádaný) rybník. Vodní člověk se zafixuje na svého partnera (hroudu země, k níž se přichytí a o níž se opře) a ani si to neuvědomí. Ale to už přestává téct, zurčet a vyvíjet se; přestává volně žít a hledat nové krajiny k objevování. Malý rybníček na návsi - kam dál by tekl? Už je doma!

Jakmile nalezl oporu a bezpečí, zastavil se a usadil. Vodní člověk má tendenci k závislosti na svém partnerovi, ke kterému příliš přilne, aby si vynahradil chybějící pocit bezpečí. Zoufale se bojí být sám. Chce být obklopen - krajinou, skálou, která ho chrání, chce splynout s druhým, chce přilnout a nepustit se. Nejvýhodnější strategií pro něj je učinit druhého taktéž závislým na sobě, aby si tím druhým mohl být jistý.

Co se však stane, když se proudící potok zastaví a začně proměňovat v kalný rozbahněný rybníček? Když do sebe začne voda pojímat příliš mnoho země a přestává být průzračnou? Zleniví. Začne zahnívat. Přichází o energii. Pak je třeba zkoumat - jaký blok zastavuje mou energii? Protože pokud voda přirozeně přitéká, je jen otázkou času, kdy se voda v údolí nashromáždí a samospádem přepadne přes nejbližší hráz a pokračuje zas ve své cestě. Pokud na vodního člověka zatlačíte, možná se pohne. Sám však žádný zdroj pohybu nemá. Maximálně může následovat své sklony.

Protože vodní člověk postrádá schopnost energetizovat sám sebe jako ohnivý člověk, ani nemá pevný plán jako zemní člověk, má tendenci zůstávat v pozici oběti, bezmocnosti nebo hypochondrie. Dokonce mohou do svých "bažin zoufalství" stahovat i druhé, kteří se jim snaží upřímně pomoci. Nebo ve své sebelítosti veškerou pomoc odmítají a odhánějí. Jediná rada pro element vody zní: počkejte. Je jen otázkou času, kdy tento pocit odpluje, stejně jako připlul. To je jediná jistota: že musí odejít, protože přišel. Tuto podstatu - proměnlivost - všech duševních procesů jakoby člověk typu voda však nemohl stále nahlédnout a snažil se schovat v nejbližší prohlubni, tůni či jeskyni. Proměnlivost vody vodní člověk nenahlíží, protože se nechal ovládnout svou tendencí k přilnavosti. Voda potřebuje povrch, k němuž by přilnula. Přílišným přilnutím však voda ztrácí svou čistotu, neboť jejím údělem je proudit. Člověk typu voda by rád z každé zastávky učinil tu konečnou - a zamrazil nebo "zaskleníkoval" čas. Ale to možné není: čas proudí dál a voda teče k moři, a ni tam se nezastaví. Cesta vody je nekonečná.
Vodní člověk se musí naučit žít na hraně mezi jistotou a nejistotou, naučit se hravosti, s níž se může procházet po pláži emocí. Jednu chvíli vyjde vstříc emocím a požadavkům světa, druhou chvíli zaleze do bezpečného úkrytu okolních skal. V rozbouřeném boři se bojí, že by se ztratil, v bezpečí své nory však stagnuje a uhnívá.

Symbolem hravosti elementu vody je delfín. Je znamením emocionální inteligence s prvkem nadhledu: umí vyskočit nad hladinu a nadechnout se kdykoli elementu vzduchu: to jest, kdykoli chce podívá se na věc "objektivně" a odloží svět vlastních emocí, aby se zase vrátil zpět a pokračoval ve "hře pocitů". Těsně u hladiny je totiž nejvíce světla, jasnosti a hravosti - všimli jste si?



A naopak, když vodního člověka něco hluboce zraní, bolest do něho vjede jako ohromný kámen, který se ponoří na dno moře. Zůstane tam, v hlubinách nevědomí, už navždy a nic jej už neodstraní. A o tomto kameni nikdo nemusí nic vědět, neboť až na hladinu nesahá, a tak není vidět. Leží tam zdánlivě zapomenut, na věky.

Voda je však trvalejší než kámen a po velmi velmi dlouhé době jej nakonec stráví, obrousí a pohltí. To voda je věčná.

Ploché kamínky (žabky) však odskáčí po povrchu a věci, které vodního člověka do hloubky nezasáhnou, zase rychle zapomene. Jen hluboké a zavážné dojmy si jeho duše pamatuje. Zato však navždy.

Koho vodní člověk vpustí do svých hloubek? Nikoho, kdo se přímo a zprudka ptá. Své tajemství začne "vyzpívávat", jen když se sám rozmluví a jeho slova začnou sama plynout "samospádem." Pak je třeba jen pozorně naslouchat a nechat ho mluvit. Možná že to, co nám chce říci teď, už nám nikdy více nepoví. Stejná slova se neposkládají vedle sebe dvakrát. A jiná situace, jiné pocity, přinesou zase jinou skladbu slov. Odtud záliba v poezii a kouzlu nálad.

Voda v krajině nikdy neteče rovně. Stejně tak vodní člověk až s odstupem hledě na svou minulost rozpoznává, proč musel jít tudy a ne jinudy, jakými zákruty a zdánlivě slepými ramena na své cestě musel proplout. Stejně tak nerad říká věci přímo, ale používá přirovnání nebo raději uhne a stočí řeč někam jinam; anebo prostě mlčí.

Vodnímu člověku je zatěžko opustit staré a jisté, k čemu přilnul. Podpobá se do odpoutávání kapky od nějakého povrchu. Objem stoupá a stoupá; druhý člověk nic netuší - a pak se najednou kapka celá uvolní. Proto jsou někdy rozchody tak náhlé a nepochopitelné. Cosi se hromadilo v nevědomí - ačkoliv na povrchu bylo vše bylo při starém - a najednou se zničehonic kapka utrhla. "Trpělivost přetekla" v jediné malé chvíli. "Čo bolo, to bolo - dost bolo," řekne si něco v člověku a odpoutá se. Síla gravitace převáží nad silou přitažlivosti.

Vodní člověk je náchylný k manipulaci, je přespříliš ochoten vyjít druhým vstříc v jejich očekávání a tlacích. Chová se tak, jak to od něj ostatní očekávají. Voda příjmá tvar a barvu povrchu, po kterém teče.

Voda však má i jiné skupenství, jímž je led. Vodní člověk, aby se ubránil nežádoucím emocím se někdy uchýlí k rozumové sebekontrole a své city potlačí. Chce zapomenout. Jeho duševní život však začíná odumírat, voda nemůže volně proudit. Led pak potřebuje znovu roztát, protože "s velkou bolestí zmizela z jeho světa i všechna velká radost." Zůstává jen jeden šedivý den, který se donekonečna navrací. (Symbolicky je to ztvárněno ve filmu Ground Hog Day - Na Hromnice o den více (1993). Bill Murray musí žít v prokletí téhož dne do té doby, než se naučí hloubce i hravosti citového prožívání, jemuž se ve svém cynicky novinářském životě slavné celebrity
vzdálil. Z města stejně nemůže odjet kvůli sněhové "kalamitě" - citové blokádě. Když se tomuto umění naučí - dokonce se naučí i hrát na piano! - získá si sympatie Anie MacDowellové. Ale to neznamená, že má vyhráno: jen se mu otevřela cesta do světa ostatních emocionálních bytostí, od něhož se zcela odřízl.)


Jako žije oheň napětím mezi zemí a nebem, žije voda napětím mezi přilnavostí a pouštěním, povrchem a hloubkou. Voda, která není přilnavá ani trochu, může být totiž kluzká a nemůže utvořit hloubku tím, že vyplní nějaký prostor. Voda, která je přilnavá příliš, může být hluboká, ale neproudí. Stejně tak neproudí voda zamrzlá. Živel vody symbolizuje schopnost člověka propolouvat flexibilně mezi povrchem a hloubkou citových vztahů a souvisí s duševním zdravím.

Podstatou vody je vztah k celku, jímž se regeneruje. Celek, oceán, je vždy průzračný. Malé vodní celky, stojaté louže, jsou špinavé. Právě citová nebo sexuální výměna energie mezi partnery regeneruje jejich duševní život. Co zůstává v izolaci, zahnívá (země) nebo vysychá (vzduch). Podstata vody se ztrácí.



Jen voda, která je čistá, která se neustále regeneruje v kontaktu s jinými živly, která se neizoluje, umožnuje vidět jasně a do hloubky. Jakékoli rozvíření emocemi hladinu zakalí a intuice, kterou má vodní typ tak rozvinutou, uvidí jen "rybím okem" nafouklé projekce vlastních přání. Pohyb, emoce přinášejí zkreslení stejně jako jejich násilné zastavení, chlad, led a sebekontrola. Jen klidná a pružná mysl zrcadlí pravdu, je "zrcadlem hvězd".

Jen voda dokáže odpouštět, konejšit, hladit, přinášet úlevu a ozdravení duši. Jen voda dokáže bezdpodmínečně milovat. Absorbuje pocity druhých jako své vlastní. Je účastná a nikoho nesoudí. Dává druhým ulehčení, ale tíži druhých přebírá a nasává do sebe, což může být nebezpečné, pokud neumí očišťovat své nitro: pak totiž není žádný psychický problém vyřešen, jen změnil svého majitele a dřív nebo později se opět při změně podmínek "vyplaví napovrch". A naopak: očištěné nitro může skrze neohraničené a rezonující médium vody zpívat o kráse, kterou vidí a cítí a předávat své pozitivní energie ostatním.

Nejkrásnější chvalozpěv moudrosti vody pronesl Pavel v Listu Korintským:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.



Hradišťan + Pavlica: Modlitba za vodu




Živel vzduch

"Nejčastěji mluvím o ničem. To je totiž jediné, o čem něco vím."

Oscar Wilde

Předopna vz- značí pohyb vzhůru, proti něčemu nebo zmohutnění činnosti. Slovo duch souvisí se slovem dech jako prvotním projevem života, ale také také s prostupným otvorem, který umožňuje proudění (prů-duch). Duch je slovo praslovanské. Vzduch, je tedy cosi jako vzhůru se pohybující nebo zmohutňující se základní substance života, která jako svou podmínku vyžaduje prostor, jímž může procházet.
Jeho podstatou je pohyb, hlavně pohyb otvorem, který odděluje uvnitř a ven (ústy, dveřmi, oknem, komýnem či ventilací). Proměňuje svoji hustotu, stlačený plyn zkapalní, zatímco řídký plyn anihiluje. Znamená to, že vzduch potřebuje určité hranice a omezení, ale dosti prostorné, jimiž by se pohyboval. Zhuštění plynu má svou analogii v zhušťování zápisu informací při vypalování na CD - ale přeci jen každá informace vyžaduje aspoň nějaký prostor k uložení. Ale hodnota informací na CD se opět ukáže, až když jsou opět informace v pohybu. Ve své čistě hmotné, statické podobě (element země), existují jen potenciálně (jako stopa). Stějně tak rozmělněný kámen opouští masu země a zrníčkem prachu se stává součástí masy vzduchu, která jej zakrátko donese třeba na druhý konec světa - zrovna do vašich plic. Vzduch, který právě dýcháte, mohl před chvílí procházet plícemi Michaela Jacksona nebo Dalajlámy. Už chápete jeho rychlost, prostorovost a nepovšimnutelnost?



Vzduch je v elektronickém věku symbolem rychlého přenosu informací z místa na místo.


Vzduch proniká všude, je lehký a pohyblivý, nehmatatelný a neuchopitelný, dokáže se pohybovat velmi rychle a snadno.

Člověk vzdušného typu chce být "všude, kde se něco děje", chce být "při tom." Je roztěkaný a zvědavý, žije "v poklusu". Chvíli je tu a chvíli je tam. Nikde nepobude, nikde se nezdrží. Jeho podstatou je ustavičný pohyb. Vzduch proniká všude, do šířky a do výšky, ale ne do hloubky. Tam pronikne jen voda. Naznačuje to, že lidský rozum pronikne do mnohých oblastí, ale ne do nejzaších hloubek života, kam může proniknout jedině voda, intuitivní moudrost - či oheň, otřásající vhled.

Vzdušný člověk rád uhýbá od konkrétních skutečností (země) směrem k abstrakci (do vzdušných zámků, do světa slov a idejí). Zemské jej spoutává a tíží, zdá se jim pomalé a omezující. Rádi by od něho vzlétli a cestovali "na lehko", volní jako ptáci. Nezajímá je konkrétní (to je příliš prosté a fádní), ale teprve myšenka, vzorec, který obsahuje to, co má více věcí společného. Doma jsou v abstrakcích, teoriích, vzorcích a pojmech. Karikaturou tohoto typu je roztržitý učenec, který si neumí ani zavázat tkaničku od bot.


Ideálem vzdušného typu je naopak génius, jehož duch proniká všemi formami k základním principům, podle nichž funguje tento svět.



Vzdušní lidé si libují v matematice, protože ta nevyžaduje žádné zatěžující empirické důkazy a pohybuje se v oblasti naprosté jasnosti a přesnosti. Bez vzušeného elementu by neexistoval svět vědy, ale ani žádný znakový systém, který využívá i hudba, poezie nebo malířství. Jako je země světem faktů a daností, je vzduch světem mezer, svobodného prostoru mezi nimi. Vzdušní lidé zachovávají vždy odstup, respektují prostor svůj i toho druhého. Nechtějí se až tolik dotýkat (země) nebo něco příliš prožívat (voda) nebo se pro něco příliš nadchnout (oheň).

Vzdušnému elementu nesmíte uzavřít spojení se světem a s okolním prostorem. V zavřené místnosti se zalkne a zemdlí - nebo naopak exploduje!

Má-li otevřené okna a dveře dokořán, je dokonale spokojený: může volně proplouvat všemi směry a získávat a šířit informace. Pak je šarmantní a lehkovážně zábavný, protože se cítí volný jako pták, může volně "dýchat". V zavřené místnosti by uhynul steskem po svobodě.

V soužití s ním musíme pochopit, že se nechce příliš vázat (jak to činí přilnavá voda a stabilní země). Je-li příliš spoután, jeho city vysychají, vzduch je vysouší, a vzdušný člověk přiichází o všechen svůj vtip a "šťávu" a vztah se stává pouze formální. Vztah se vzdušným člověkem musí volně "dýchat" a okna možností a výhledů do krajiny nesmí být přebita petlicemi.


Vzduch je živel, mezera, která spojuje všechny objekty. Teprve mezera mezi objekty může být nositelem informace. Řada jedniček bez vložených nul (mezer) by nebyla nositelem žádné informace.


Vzduch je průzračný, takže díky němu vidíme vše, jaké to je! Voda může zkreslovat to, co přenáší podle citů a dojmů, ale vzduch je naprosto čisté, jasné a neutrální médium. Stejně tak je vzdušný člověk "objektivní", přitom však družný a přátelský, bez námahy a s lehkostí navazuje kontakty. "Propojuje" všechny navzájem. Nevadí mu společnost více lidí, v níž se lidé překřikují. Komunikuje vtipně, ironicky, suše i zábavně, ale zásadně zůstává nad věcí. I jeho myšlenkové pochody jsou spojité a propojené, takže má vždy něco vtipného na jazyku. Má vždy co říci a reaguje velmi pohotově.

Emocionální nadhled a odstup vzdušního živlu umožňuje nepřátelům setkat se na neutrální půdě a vyjednávát bez přílišných emocí. Vzdušný člověk nebere nic přespříliš vážně. Ani sám sebe. Jak by také ne, je-li skrze něj vidět! Mívá skvělý smysl pro humor. Hlavně suchý humor (bez příměsi sentimentu - živlu voda)



Bez nad-hledu, prostoru mezi věcmi, pro-vzdušnění a odstupu od věcí samých, by však nejspíš neexistoval žádný humor a smích. Vždyť také při smíchu vyrážíme spontánně vzduch ze svých plic.



Tato lehkost, snadnost a neemocionálnost nejde ostatním elementům "do hlavy". Vodnímu se jeví chladný (jaktože nic necítí?), zemskému nespoutaný a neřádný (kde zase lítá? má zas hlavu v oblacích?) a ohnivému mazaný nebo chladný (ten nevěřící pes snad nectí žádné zásady, víru nebo ideály!). Pro ostatní elementy je neuchopitelný, protože prostě vzduch je neuchopitelný. Ale bez vzduchu by nebylo možné pochopit cokoli ostatního. A tak vzdušný člověk často chápe druhé, ale sám zůstává nepochopen. Spojuje druhé, ale sám často zůstává osamělý.

Expanzivnost vzduchu tenduje k řídkosti. Pokud se snaží vyplnit všechen prostor - porozumět všemu - tak neporozumí ve skutečnosti doopravdy ničemu. Jen tak trochu tuhle a támhle. Živel vzduchu je skvělým médiem, avšak bez spojení s jinými živly se proměňuje v neproduktivní "tlachání o ničem", sype milóny slov, ale nic podstatného z něj nevypadne (ačkoliv může být velmi inteligentní!) Zkrátka, vzduch musí mít co spojovat. A k tomu potřebuje kontakt s jinými živly, které mu dodají citový (voda), ideový (oheň) nebo empirický materiál (země).

Mnoho "vyprázdnělých" vzdušných lidí můžeme najít ve světě právníků, kteří prostě pracují pro toho, kdo dá víc. Bez spojen s jinými elementy nemůže vzdušný člověk pocítit jakokoli jinou hodnotu, než tu, jež je reprezentována číslem. Číslo je pro něj reálnější než skutečnost, resp. pro něho je číslo skutečnost. To samé hrozí vědci, který navrhuje atomovou bombu a nepřemýšlí, k čemu bude použita, protože to už nepociťuje jako svou starost (voda) a zodpovědnost (země).

Výhodou vzduchu je ohromná pružnost, rychlost a flexibilita. Na internetu se cítí jako ryba ve vodě - zkrátka: ve svém živlu. Vzdušný člověk si je vědom relativity všech věcí a znaků.

Bez spojení s hodnotou, jež tyto věci, lidé a myšlenky jsou samy o sobě, se však stává pouhou chodící encyklopedií. Pak se může zvednout člověk ohnivého typu, bouchne pěstí do stolu a zařve: "Tak o čem to, doprdele, celé todle všechno je?" A vzdušný člověk jen pokrčí rameny a řekne si: "to je asi nějaký blázen nebo labilní jedinec, když se tak rozčiluje" a poznamená si k němu v notýsku nějaké trefné číslo.

Vzdušnému elementu, který vyplňuje prostor většiny kateder a škol, hrozí vyprázdnění všude tam, kde se učí teorie pro teorii. V takovém případě se vzdušný živel rozkládá sám v sobě, stává se zoufale řídký a prázdný. Pak už to není ani živel - živoucí médium propojující svět lidských bytostí a přinášející nové informace - ale vakuum. Z instituce, která má předávat ducha, zůstane jenom instituce.


Jako je země bez vzduchu obsahem bez formy, je vzduch bez země formou bez obsahu. Je-li pro Aristotela bůh formou formy, říká tím vlastně, že bohem je pro něho čistá esence ducha.



Vzduchem vyprázdněný "vakuový" člověk pochybuje o všem, je věčným skeptikem a všemu se vysmívá, říká si v duchu, jak nad vším vyzrál, když se do ničeho příliš nezapojil, ničemu neuvěřil a ničemu nepropadl. Na druhou stranu může závidět druhým prosté štěstí jejich víry a naplněnosti smyslem.

Vzpomínáte, jak jsem hovořil o tom, že vzduch nemůže proniknout do nejzažší hloubky? Právě tato hloubka tu stále čeká na své objevení, ale vzdušný člověk si nepřipouští její existenci v jejím opravdovém, existenciálním významu. Nejpohodlnější cestou je pro něj prohlásit oblast, kam proniknout nikdy nezkusil, protože neměl dost jiných charakterových kvalit než svou flexibilitu a chytrost, za neexistující.

Problémem vzdušného typu je také cokoli brát doopravdy vážně. Že jsou hodnoty relativní, neznamená, že neexistují. Znamená to, že máme být tolerantní k hodnotám ostatních, které se od našich mohou lišit.

Pastí vzdušného typu je zabřednutí ve vzduchu samém, v izolaci neboli ve zdánlivé nezávislosti. Ve skutečnosti je vše závislé na všem!

Vzdušný člověk (zdánlivě "duchovní") si může myslet, že smát se všemu nebo být stranou ode všeho = osvícení. Vzdušný člověk, který ničemu nevěří a vše zpochybňuje si neuvědomuje, jak necitlivě se chová k hodnotám, v které věří ostatní. Podstatou obojího je akumulace pýchy na vlastní rozumové schopnosti a neochota se přiblížit jiným živlům, které nás spojují s bohatstvím a rozmanitostí života, které teprve ve své syntéze a úplnosti mohou přinášet moudrost.


Vzduch má totiž objekty propojit, ne se od nich separovat. Právě v hledání souvislostí mezi věcmi nachází živel vzduchu svůj smysl. Předávání souvislostí je podstatou výuky. Kdo předává pouhá fakta bez souvislostí, nepředává nic, a není divu, že se necítí smysluplně: vždyť nenaplňuje smysl toho, čím je, a nemůže ochutnat jaké to je, cítit se ve svém živlu! A není divu, že nesmysluplná pak připadá výuka i jeho žákům. Inteligence může být pronikavá a čistá jako vzduch, ale k pouhému výčtu faktů žádná inteligence není potřeba.



Vzdušný člověk může zabřednout ve světě svých mentálních reprezentací a modelů reality, protože se bojí reality dotknout. Může být přespříliš opatrný, nemá dost "srdce", aby se do něčeho opravdu ponořil. Bez vzduchu to nejde, ale samotný nestačí. Žádný živel pochopitelně není lepší nebo horší, veškerý problém spočívá v jednostrannosti.
Problém postmoderního umění může spočívat právě v tom, že je příliš "vzdušné". "Vzdušné" funguje tehdy, když propojí něco vzdáleného v nečekané a přínosné souvislosti. Pokud propojuje jen, aby propojovalo - z pouhé nudy - zůstane pravděpodobně znuděný i recipient takového díla; v lepším případě se "pobaví".
"Bav se a odvaž se" jsou hesla typická pro expanzi archetypu vzduchu napříč naší kulturou. Ve výsledku se pak "tlachá, aby se tlachalo", "učí, aby se učilo" a letargické mávnutí "všechno je vlastně jedno" převládne nad vzrušujícím hledáním toho, jak může to, co máme před očima, souviset s tím, co se děje na druhém konci světa nebo co se dělo před 2000 lety - to jsou ve skutečnosti "vzdušné" výzvy hodné zvídavého ducha. Ten se však rozvíjí tehdy, když se moho žáci na školách od malička ptát a učitelé odpovídat - a ne naopak. Když se učitelé ptají jen na to, co chtějí slyšet, ale co je ve skutečnosti nezajímá - a žáci zjišťují, že nedostávají smysuplné odpovědi na své otázky, nejenže se křídla jejich ducha zatáhnou, ale i učitel pozbyde veškeré opravdové autority. Aby si člověk uchoval zvídavého, okřídleného ducha, musí tak učinit navzdory (!) výchovnému systému, k tomu však nemá každý žák dosti vnitřní síly - a motivace se na takovém systému dál podílet. Nekonformní duch spíše odstoupí, odmítne se podílet na vytváření takového systému a tak společnost přichází o to nejcennější co má: o lidi schopné klást otázky. Zůstanou z větší části jen ti, kteří jsou schopni odpovídat, ale neumí se ptát.

Náš svět se čím dál víc "provzdušňuje" - je plný vln telekomunikačních spojů - v tuto chvíli víří v prostoru kolem vás milióny letících SMS a hovorů. Vzduchu vděčíme za mnohé: jazyk, poezii, vědu, technologii, ale současně souvisí přeceňování vzdušeného živlu s narůstající osamělostí, odtržeností od druhých - ač jsme zdánlivě stále více propojeni, jsme uvnitř stále více odděleni. Lidé žijí stále více sami, převažuje individualismus, žití v singlu, ubývá rodin s dětmi. Na propojení a přilnutí je totiž elementu vody. Milióny slov, telefonních hovorů a prochatovaných hodin nás zdánlivě spojí, ale mohou prohloubit naši oddělenost v nás samých.

Lidé ovládaní elementem vzduchu usilují o poznání všeho míra, jako Goethův Faust. Je to element géniů a vědců.


Živel země


Země, zem je také praslovanské slovo, související s védským kšáh, lat. humus. Rekonstruovaným prazákladem je praděpodobně dhéghom, jež dalo vzniknout i tvarům jako řec. chyón nebo gnom. Gd nebo gh se přesmykly v slovanských jazycích na z.
Země je to, po čem kráčíme a co je stále pevné, stabilní, nepohnutelné a relativně neměnné. Můžeme se o ni opřít jako o pevnou skálu. Pokud ji chceme přetvářet, vyžaduje to mnoho práce a trpělivosti, odolává všem změnám. Čím pevnější formu ji však dáme, čím více do ní investujeme, tím déle v tomto tvaru vydrží. Čím poctivější práce, tím šťavnatější nám země vydá ovoce. Ale není to hned a zadarmo, je třeba trpělivosti. Je nejstálejší a nejpevnější ze všech elementů a má nejurčitější formu a tvar. Tvar skály je ostře ohraničen, na rozdíl od ohně, vody a vzduchu, které volně proudí a neustále se proměňují. Po zemi se můžou převalit tornáda, povodně i ničivé požáry, ale země jakoby zůstávala nepohnutá a klidná.
Stejně tak člověk zemského typu. Je to strážce tradic, o něhož se můžeme v klidu opřít. Je důkladný, stálý a těžko s ním pohneme. Má sklon brát všechno doslova a vážně. Je to velký dříč, dokáže vytrvale snášet zátěž a utrpení. Je nejzodpovědnější a nejpracovitější ze všech typů. Svou práci bere jako poslání. Má velmi dobrou paměť - jako geologické podloží země, které je kronikou života až ke trilobitům. Soustředí se především na fakta, vždy zůstává těsně nad zemí, létání ponechává "pomatencům". Ve stejné míře mu ale chybí odstup od vlastních problémů a sebe sama.

Má spřízněný vztah k půdě, hlíně a rostlinám. Země je pro něj archaickou matkou (Gaiou), která jej nosí, živí a šatí, poskytuje mu vše, co potřebuje. Stojí oběma nohama na zemi. Oceňuje vše praktické a hmatatelné. Nemá rád vznášení se nad zemí v nějakých abstrakcích. Úmysly a sny pro něj nic nepředstavují, cení si pouze hmatatelných výsledků. Dokáže se dobře soustředit na jednu věc, ale je spíše jednostranný: pro něj existuje jenom jedna realita. Považuje se za realistu (o realitu se přeci opírá celým svým stoprocentně existujícím tělem) a všechny alternativní náhledy jsou pro něj mhlavé a matoucí. Přesvědčí jej jen to, co vidí černé na bílém, čeho se může dotknout. Žije skrze plně své smysly. Umí si dopřávat a užívat.

Přesto i stabilní země se nám někdy zachvěje pod nohama, když nastane zemětřesení. Stejně tak i hněv zemitého člověka může být strašlivý, když se jednou rozohní. Za poklidným zevnějškem se může probouzet sopka a její varování přichází v podobě dýmu a doutnání. Hněv se v něm hromadí dlouhou dobu a pak se najednou provalí v celé své síle. Pedanterie, přenost, chorobná čistotnost a jiné šikany jsou ve skutečnosti projevem jeho potlačené agrese, kterou takto přidušeně upouští a doutná a terorizuje tím své okolí. V jiném případě se zemský člověk naopak stává nesnesitelný svou monotónností, nerozhodností a pomalostí (pasivní agrese). Rád také jedná podle předpisů a byrokratická masáž zemitého úředníka se dá také nahlížet jako projev dovolené, precizně organizované agrese, kterou ve svýh knihách tak sugestivně líčí Franz Kafka.

Země zůstává dlouho dlouho stabilní (rigidní), dlouho se nic neděje, ale jakmile se jednou v zemětřesení pohne, je obtížné vrátit věci do původního stavu, vše se zhroutilo, nezůstává kámen na kameni. Stejně tak zemský člověk trpělivě odolává, déle než jakýkoli jiný typ, ale když se zhroutí, je obtížné ho "poskládat" zpět. Stejně tak s důvěrou. Je velmi důvěřivý, ale je-li jdnou zklamán, už nikdy nezapomene. Z tohoto důvodu se tak obává všech otřesů, je skeptický a nedůvěřivý, bojí se jakýchkoli změn. Jakákoli změna je totiž známkou potencionální hrozby, že se vše může zhroutit. Bojí se přílišných novinek, radši se drží zaběhnutých a tradičních postupů. Nedůvěřuje planým slibům. Střeží se neuváženosti, ukvapenosti a hektičnosti ostatních živlů.

Krásným příkladem zemského živlu je Stromovous a Entové z Pána Prstenů. Jejich myšlení a plány jsou ve srovnání s hobity velmi pomalé a opatrné, řídí se jedinou zásadou: "neukvapovat se". Ale jakmile se jendou rozohní, nic je nezastaví. "Burárum" hřímá zemský člověk, jakmile procitne ze své dřímoty.





Zemský člověk je ve vztahu věrný a oddaný až za hrob. Můžete se na něm ve všem spolehnout. Dokonce i když mu svazek nepřináší žádné citové uspokojení (nemá žádnou šťávu - vodu), může v něm po formální stránce setrvávat, neboť ctí tento závazek. Stejně tak je však věrný, když někoho zavrhne "do klatby" a do smrti jej nenávidí. Pro měšťanskou uraženou čest neplatí žádná promlčecí lhůta.

Zemský člověk je velmi tvrdohlavý. V pozitivním aspektu se to projevuje jako vytrvalost při sledování nějakého praktického cíle a překonávání překážek: je na to zvyklý, ví, že bez překážek to nejde. "Bez práce nejsou koláče". Ale v extrémní formě se z toho stává tupá zatvrzelost, melancholický, zatížený postoj k realitě. Pohybuje se pomalu a paličatě jako mezek. Neumí vzhlédnout a rozvinout svou fantazii jako Paegas, aby uviděl svou brázdu seshora. Raději zatne zuby a táhne dál. I když už jen konná něco, co ho vůbec nebaví. Musí. Musím, musíš, musíme - taková je realita zemského člověka. Nedovede pochopit, že existují i jiné živly, vášeň, svěžest deště a svobodný let. Drží se své hroudy, svého políčka, své brázdy. Ke stejné melancholické neradosti někdy nutí ostatní, protože vše vidí jen ze svého pohledu.

Na druhou stranu je země tím, o co se všechny ostatní živly opírají a bez čeho by zřejmě vůbec nemohly existovat. Je to pra-materie, pramáti, prapůvodní obsah, jediný živel, která je schopen dávat ostatním tvar. Aby mohla voda téci, potřebuje koryto, které určí tvar jejího toku. Abychom nabrali vodu z potoka, potřebujeme hliněnou nádobu. Abychom ji vypálili, potřebujeme oheň. A aby mohl oheň hořet, potřebuje dřevo, které vyrůstá ze země.

Vzduch, zdá se, se ze zemí nikdy neshodne: ona mu staví do cesty překážky v podobě skal, zdí a domů a on jí postupně, pomalinku rozrušuje, když její prachové částečky ulamuje a odnáší do dálky. Země je pro vzduch vězením, z něhož se explozí snaží prodrat ven (nebo implozí dostat dovnitř). Vzduch je pro zemi něčím, co jí věčně rozrušuje. Vedou spolu ustavičný svár, tak jako voda a oheň. Nic není věčné, ani země, ani voda, ani oheň, ani vzduch. Je jen věčná hra jejich proměn.

Poselství země zní: Abychom mohli žít, potřebujeme tělo, jídlo, práci a střechu nad hlavou. Všemi těmito dary nás obdarovává živel země.




Literatura:

Banzhaf, Hajo: Živly jako obraz člověka, Bratislava 2001




Živly a sexualita
Živlové kombinace 3+1
Živly v kontextu dalších typologií, idea celistvosti
Živly a úsvit člověka
Oheň, voda, země, vzduch - beze slov

tabulky
Živlové analogie
Živly a grafologie

ZDROJ:
VOJTĚCH FRANČ - GRAFOLOGIE http://ografologii.blogspot.dk/2008/06/typologie-elementu.html

Žádné komentáře:

Okomentovat

Dokud se nerozloučíš se svou osobností, nenajdeš svou individualitu. Individualita je dána existencí, osobnost vnucena společností. Osobnost je sociální pohodlnost.
Společnost nemůže tolerovat individualitu, protože individualita za ní nepůjde jako ovce. Individualita má kvalitu lva a lev kráčí sám.
Ovce jsou vždy ve stádě, doufají, že to bude ve stádě pohodlnější. Stádo jim dává pocit ochrany, bezpečí. Když někdo zaútočí, ve stádě se spíš zachráníš. Ale sám? Jenom lvi chodí sami.
Každý z vás se narodil jako lev. Společnost vás však neustále podmiňuje, programuje vaši mysl jako mysl ovce. Společnost vám dává osobnost: velmi pohodlnou, hodnou a velmi poslušnou osobnost.
Společnost chce otroky, ne lidi, kteří jsou absolutně oddaní svobodě. Společnost chce otroky, protože všechny její pochybné zájmy vyžadují poslušnost.

Starý zenový příběh vypráví o lvu, který vyrostl mezi ovcemi a dokud ho jeden starý lev nepopadl a nepřitáhl k rybníku, kde mu ukázal na hladině jeho vlastní obraz, myslel si, že on sám je také ovcí. Mnoho z nás je jako lev z tohoto příběhu - představa, kterou o sobě máme, nepochází z naší bezprostřední zkušenosti, ale z názoru druhých. "Osobnost" vnucená z vnějšku nahrazuje individualitu, která mohla vyrůst zevnitř. Stáváme se jen další ovcí ze stáda, která se nedokáže svobodně pohybovat, ani si uvědomit svou pravdivou identitu.
Je na čase, aby ses na hladině rybníka podíval na svůj obraz, a osvobodil od všech domněnek, jimiž druzí podnítili tvé myšlení. Tancuj, běhej, poskakuj, křič co tě napadne: cokoli, co probudí spícího lva uvnitř.
Osho One Seed Makes the Whole Earth Green, Kapitola 4