14. září 2012 v 1:19 | Spiiiidy | Chvilky filosofie
Tak a dost!
(ne, nebrat vážně, to je jen takový povzdech s nádechem dramatičnosti :D)
Svět
začíná být přehlcený odborníky na výživu, výživovými poradci,
dietology, zastánci různých stylů stravování jako například
vegetariánství, veganství, vitariánství, breathariánství, čajariánství,
masožroutiánství ... a já se k tomu prostě musím vyjádřit. Ne, že by mě
to štvalo, ale je těch ověřených pravd o "tom nejlepším" způsobu
stravování na světě nějak MOC na to, aby byly všechny pravdivé.
Nejsou.
Nebo aspoň ne obecně.
Nemůžou být.
(a nebo jsou správně zároveň všechny, vyberte si)
Cítím, že ...
jasně,
změnit si nějak stravování, protože mám nějaké zdravotní problémy a
věřím, že mi to pomůže, proč ne. Nebo jíst převážně to, co tak nějak
vím, že potřebuju, co se mnou rezonuje a tak dále. Jo, jo, všechno tohle
je fajn. (opravdu, to nebyla ironie)
Jenže je tu jedno velké ALE.
Málo se totiž mluví o přístupu k tomu, co jíme, o našem postoji,
který utváří a formuje naše zdraví pokaždé, když se do něčeho -
ČEHOKOLIV - zakousneme/něco vypijeme/něčím se nabijeme/whatever. A to
tak, že více, než jídlo samotné.
Je rozdíl,
když sníme cheesburger z meka s pocitem, že se tím zabíjíme, že to v nás
bude hnít a rozkládat se další tři tisíce let a vezme nám to energii na
další týden
nebo
s pocitem, že nám chutná,
užíváme si to a jsme rádi, že nám konečně něco zahnalo hlad a na ony
negativní vlivy na naše tělo ani nepomyslíme. Je tam totiž obrovský
rodíl v tom, jak se tělo, ovlivněné buď prvním, nebo druhým přístupem,
vyrovná s onou potravinou, jak ji přijme.
Nebudeme to zesložiťovat - při prvním blbě, při druhém dobře.
A
takhle to nefunguje jen u číze z meka, ale u každé potraviny, i u těch
"megamoczdravých". Jasně, je tam nějaké většinové nastavení společnosti,
které nás může ovlivnit, takže když si dáme nějaké to bio ovoce, máme
sklon si automaticky myslet, že to je pro naše tělo vynikající věc a
všechno je v cajku, nicméně jsou i tací, kteří si o bio myslí to samé,
co třeba vy o mase. A jsme zas u té síly našeho přesvědčení a toho, čemu
dáváme svoji pozornost.
Jídlo
vás neudělá zdravými, to můžete jen vy sami. A to s jakýmkoliv jídlem
(nebo i bez něj). Platí to i na kouření a další věci s jídlem už tolik
nesouvisející, ale o tom zas někdy jindy.
Ano, je to poněkud radikální názor, ale co v dnešní době není radikální, že. :D
Takže
(ne)jezte cokoliv chcete
a naplno si to
užívejte! (:
***
Žádné komentáře:
Okomentovat
Dokud se nerozloučíš se svou osobností, nenajdeš svou individualitu. Individualita je dána existencí, osobnost vnucena společností. Osobnost je sociální pohodlnost.
Společnost nemůže tolerovat individualitu, protože individualita za ní nepůjde jako ovce. Individualita má kvalitu lva a lev kráčí sám.
Ovce jsou vždy ve stádě, doufají, že to bude ve stádě pohodlnější. Stádo jim dává pocit ochrany, bezpečí. Když někdo zaútočí, ve stádě se spíš zachráníš. Ale sám? Jenom lvi chodí sami.
Každý z vás se narodil jako lev. Společnost vás však neustále podmiňuje, programuje vaši mysl jako mysl ovce. Společnost vám dává osobnost: velmi pohodlnou, hodnou a velmi poslušnou osobnost.
Společnost chce otroky, ne lidi, kteří jsou absolutně oddaní svobodě. Společnost chce otroky, protože všechny její pochybné zájmy vyžadují poslušnost.
Starý zenový příběh vypráví o lvu, který vyrostl mezi ovcemi a dokud ho jeden starý lev nepopadl a nepřitáhl k rybníku, kde mu ukázal na hladině jeho vlastní obraz, myslel si, že on sám je také ovcí. Mnoho z nás je jako lev z tohoto příběhu - představa, kterou o sobě máme, nepochází z naší bezprostřední zkušenosti, ale z názoru druhých. "Osobnost" vnucená z vnějšku nahrazuje individualitu, která mohla vyrůst zevnitř. Stáváme se jen další ovcí ze stáda, která se nedokáže svobodně pohybovat, ani si uvědomit svou pravdivou identitu.
Je na čase, aby ses na hladině rybníka podíval na svůj obraz, a osvobodil od všech domněnek, jimiž druzí podnítili tvé myšlení. Tancuj, běhej, poskakuj, křič co tě napadne: cokoli, co probudí spícího lva uvnitř.
Osho One Seed Makes the Whole Earth Green, Kapitola 4