JAK POHLÍŽELI STAROHEBREJŠTÍ UČITELÉ NA JEŽÍŠOVA PŘEDKA

  Postupujeme‑li v řadě předků Ježíše z Nazaretu – najdeme předka, který v sobě choval zárodky sedmičlánkové lidské přirozenosti. Víme, že v každém lidském těle jsou činny čtyři články lidské přirozenosti: tělo fyzické, éterné, astrální a „já“, a že v budoucnu mají být další tři „duchovní já“ (manas), „životní duch“ (buddhi) a „duchovní člověk (átman). Byly to zárodky, vlohy, nikoli tak dokonale vyvinuté jako u Ježíše z Nazaretu.  

I když to není vyjádřeno v zevním podání, starohebrejská tajná nauka to věděla. Věděla, že jednou žil člověk, o němž muselo být řečeno: V něm působí sedm lidských článků tak, že je nutno označit je jako zcela pozoruhodné. 

   Tak u tohoto předka „já“ nazývali „Itiel“, aby tím naznačili, že v tomto předkovi muselo mít „já“ sílu – neboť slovo „Itiel“ znamená přibližně – „majitel síly“, onu odvahu, která se mohla stát, když se dědila pokoleními, správným nositelem „já“ oné vznešené bytosti, která se měla znovu objevit v Ježíši z Nazaretu. 
   Astrálnímu tělu onoho předka říkali „Lamuel“; tím bylo naznačeno astrální tělo, které je vyvinuté tak, že zákon, zákonitost cítí nejen mimo sebe, ale že ji cítí, jakoby ji neslo v sobě.
   Éterné tělo tohoto předka nazývali „Ben Jake; znamenalo to takové éterné tělo, které je co nejvíce propracované a může do sebe přijímat co možná nejdokonalejší návyky. 
    A fyzické tělo tohoto předka nazývali „Agur“ z toho důvodu, že fyzická činnost, schopnost tohoto předka na fyzické úrovni spočívala v tom, že sesbíral to, co zde bylo ve starých legendách. Neboť „Agur“ znamená asi tolik jako „Sběratel“. Všechny světové názory a nauky byly shromážděny v Ježíši, tak se všechny vlohy vyvinuly už u tohoto předchůdce. 
    A to, co pracovalo v tomto předkovi jako „duchovní člověk“, „átman“, to nazývali slovem, jež přibližně znamená „miláček boží“ – „Jedidjah“, protože na této vloze k „duchovnímu člověku“ pracovala se zvláštní péčí láska božských duchovních bytostí. 
    Co v tomto předchůdci působilo jako „buddhi“ neboli „životní duch“, o tom říkali: V tomto předkovi musí působit takový „životní duch“, že může působit jako učitel celého národa, aby se mohlo vylít na celý národ vše, co obsahuje tento „životní duch“, to označovali jako „Kohelet“. 
    A konečně „manas“ – neboli „duchovní já“ tohoto předka nazývali slovem „Salomo“ – protože říkali: Taková „duchovní já“ musejí v sobě chovat vlohu k vnitřní uzavřenosti, – být v sobě v rovnováze; vnitřní rovnováha znamená „Salomo“.

     Tak měl tento předek, kterého známe obyčejně jen pod jménem Schelomo, Schlomo nebo Salomo, tři hlavní jména: Jedidjah, Kohelet, Salomo; a měl čtyři jména vedlejší: Agur, Ben Jake, Lamuel, Itiel, protože tato jména znamenají čtyři schrány, kdežto první tři jména označují božské nitro. 

Pro starohebrejské učení měla tato osobnost sedm jmen.

A když později lidé, také určité sekty mezi Židy samotnými, nebyli spokojeni se Šalomounem – nebudeme zkoumat, zda právem či neprávem – potom to lze vysvětlit tím, že v tomto Šalomounovi existovaly velké, významné vlohy, které se k danému cíli měly dále pěstovat, a které dotyčný člověk na určitém stupni vývoje ve svém vnějším životě naprosto nemusí potřebovat; že snad právě pro to, co měl přenést jako vlohu na své potomky, proto byl, právě kvůli těm vysokým silám, více vystaven možnosti chybovat než jiný člověk, který takové schopnosti nemá. Co bychom u Šalomouna označovali jako morální chybu, to neodporuje tomu, co spatřují v Šalomounovi starohebrejci, ba právě naopak – právě z této skutečností se dá vysvětlit jeho chybování. 

 Tak pohlíželi starohebrejští učitelé na Ježíšova předka, jehož významu vzhledem k celému poslání starohebrejského národa si byli plně vědomi. Všechny vlohy této osobnosti se potom pěstovaly dále a objevily se v esenci, výtažku tehdy, když jich bylo ve světodějném vývoji zapotřebí. To je něco, na základě čeho můžeme tušit, jaká zákonitá tajemství se skrývají za vývojem lidstva.

pozn.
Duchovní věda není na světě proto, že jednotliví lidé ji s potěšením a sympatií šíří, pěstují, nýbrž přišla jako nezbytná do světa proto, aby lidé mohli porozumět tomu, co se bude v budoucnu dít.  A  nezaměňovat události s  mylnou materialistickou představou, jelikož se materialismus velice rozšířil i do duchovních světových názorů a působí tam obzvláště škodlivě. Mohl by způsobit, že by lidé nedokázali to, co má být pochopeno skutečně v duchu,  ale že to budou hledat ve hmotném světě.

V době vystoupení Jana Křtitele a Ježíše z Nazaretu bylo lidstvo tak daleko, že prostřednictvím zušlechtěných vlastností mělo přijmout impuls opětovného vystoupení do duchovních světů.

   Aby člověk nalezl spojení s duchovnem ze svého „já“ a odtud mohl nejhlubší nitro – podstatu své bytosti – proniknout vědomím: náležím božsky‑duchovní říši.
   To mohlo nastat pouze vlivem toho, že Kristus z pozemského života vštípil, nechal vplynout svoji bytost pozemským bytostem a „já“ se mohlo prostoupit tím, co tu existovalo jako předobraz Krista. 
   Proto si člověk mohl říci: Nyní jsem se svým „já“ v duchovní říši, v království nebeském.
   Jak jsme vedeni z velkých Kosmologických nauk, je všude poukazováno na sílu nitra, která má najít svůj střed v samotném „já“. K tomu bylo potřeba změnit smýšlení lidí, aby uvěřili, že své spojení s královstvím nebeským lze najít ve stavu plného sebeuvědomění (vědomí jáství). 
   „Změňte smýšlení duše neboli myšlení, neboť království nebeské vstoupilo až do jáství!“ 
A tak, jako je pravdou, že křesťanství musíme brát ve svém počátku již od doby, kdy lidstvo sestoupilo na pozemskou úroveň – od zlidštění božské bytosti ve fyzickém těle – právě tak je pravdou, že se lidé dnešní doby musí pozvedat vzhůru, aby pochopili Kristovu bytost samu z vyššího, duchovního hlediska.  


R.Steiner: KRISTUV IMPULS