TAROTOVÝ BLÁZEN

©2013 Připravila: hravje

Na obrázku vpravo je první trumf tarotových karet, tzv. Blázen. Eliphas Levy, snad nejlépe známý z okultistů a kabalistů 19. století, napsal v jedné ze svých knih:

„Vězeň bez přístupu ke knihám, pokud by měl po ruce jen balíček tarotových karet a věděl přitom, jak s nimi zacházet, by během několika let mohl nabýt univerzálních vědomostí, a hovořit o nich s nesrovnatelnou autoritou a nesrovnatelnou řečnickou působivostí.“

Blázen na obrázku si na konci hole, kterou má přes rameno, nese raneček a dívá se přitom kamsi do dálav, aniž by si byl vědom toho, že již příští jeho krok povede přes okraj skály. Pád, jímž rozumíme inkarnaci v lidském těle, je nevyhnutelný, přestože se ho pokouší zastavit malý psík (zvířecí instinkty), který se mu věší za nohu (na některých kartách mu dokonce trhá přitom nohavici). Než dojde k tomu co se musí stát, Blázen by mohl vést následující konverzaci se svým vnitřním hlasem, který je mu v této chvíli ještě přístupný:

- Hej, Blázne!

 Blázen pochopitelně neví, kdo by to mohl  být.

- Slyšíš mě,  Blázne?

- Kdo jsi?  A odkud to mluvíš?

- Jsem tvůj vnitřní  hlas a neseš si mě ve  svém ranečku.

- Nepovídej!

Blázen se několikrát rozhlédne, nikde nikdo. Už  to  tak vypadá,  že ten  hlas opravdu nemůže vycházet odjinud, než z konce té hole. Nenechá se jen tak odbít.

- Víš ty vůbec, kam míříš?

-No, ... s tím si nejsem tak docela jistý. Mám takový pocit, myslím, ...  že ... možná,  do nového života...

-Tak to taky je. Tenhle život, který tě očekává, bude ale docela jiný než ty předchozí životy.

- Já si na žádné životy nepamatuji.

- Pochopitelně. Už jsi překročil řeku Styx, zapomněl jsi na ně.  

-Dobře tedy. Proč by ale měl být tento život jiný?

-Protože sis tomu  tak přál, protože ses tak k tomu  uvázal.

-Já že jsem se k něčemu uvázal? Ani na nic takového se nepamatuju.

-Znám tvoji minulost. Jsem tu proto, abych se ti pokusil občas něco připomenout.

-Nepovídej mi, že jsem nasliboval nějaké nemožnosti!

-To jsi tedy udělal, od toho jsi ale bláznem, že ano? Jsi k tomu ale také  uzpůsobený,  abys  tuhle  situaci dokázal  zvládnout.  Jen blázni mají tu výsadu, že si s sebou do života nepřinášejí žádné zvláštní talenty.

-Tomu ty říkáš výsada?

-Samozřejmě,  že je to pro tebe výhoda.  Talenty, kterých se dostává jiným lidem, jim potom nedají pokoj. Tlačí se dopředu, protože chtějí aby si jich člověk hleděl a patřičně je rozvíjel. Proto taky dovedou být i pořádným břemenem. Ten, kdo se jejich diktatuře poddá, se sice často i proslaví, po duchovní stránce může ale značně zaostat. Blázen bez talentu takovéto problémy nemá, je pro něho proto jednodušší se soustředit na svůj duchovní vývoj.

-To ze mne jako má být mnich,  či něco takového? Mám snad prožít celý život v nějakém klášteře?

-Nic takového jsem neřekl. Dokonce naopak: tvůj budoucí život ti přinese spoustu dobrodružství.

-Vážně?  Tak to už se těším!

-Těšit se můžeš, hlavně ale když si uvědomíš, že v něm také budou docela těžké zkoušky.

-Říkáš, zkoušky? A  hodně těžké? Budu mít k nim dost odvahy?

-To se  pozná, až  k tomu dojde. Mohu ti jen říci to, že mnozí jiní už před nimi také stáli a že většinou úspěšně prošli. Ty to ale budeš mít těžší, protože v tvém případě má těch zkoušek přijít víc najednou. Proto musíš být neustále na pochodu,  nemůžeš si dovolit se nikde moc dlouho zdržovat.  To se  bude prolínat neustále tvým životem, ten pocit že vše musí být uděláno dnes a ne ponecháno na příští den.

-Co ty,  budeš mi  přitom pomáhat?

-Což o to, já s tebou vždycky budu. Otázkou je, budeš ty o mně vědět, uslyšíš mě vůbec?

-Proč bych tě  neměl slyšet, slyším tě docela dobře teď.

-Teď ano, jak tomu ale bude později? Tvoje pozornost se brzy začne upínat jinými směry,  že máš svůj vnitřní hlas, na to si skoro ani nevzpomeneš.  Dokud budeš dítětem, ještě to celkem půjde, ale později? Už teď se slyším, jak se ti snažím křičet do uší a jak ty mě prostě ignoruješ. S tím se ale asi nedá nic dělat, je to tak míněno, abys dělal sem tam nějaké ty chyby, jinak by ses nic pořádného nenaučil.

-Co  kdybych si s sebou  vzal něco, co by mi tě připomínalo?

-A co, prosím tě? Uzel na kapesníku? Nezapomínej, že na svět přijdeš docela nahý.

-Tak si to třeba mohu nějak vtlačit do paměti...

-Vidíš, tohle by možná šlo. Tvůj život má být cestou za objevením sebe sama a k tomu je potřeba, abys získával a hromadil zkušenosti z konkrétního světa. Přitom si ale musíš také udržovat aspoň nějaké spojení se svojí intuicí. Tak si zkus vtisknout si do mysli takovýto mentální obraz: Stojíš tu s jednou holí   přehozenou přes rameno a s druhou zapíchnutou do země. Ta první hůl je jako anténa, s její pomocí můžeš poslouchat svůj vnitřní hlas. Ta druhá hůl je tvoje uzemnění.  Svět, do kterého přicházíš, ještě neví  nic o přenosu vln a podobných věcech, takže ta slova  nebudou nic znamenat. Přesto se pokus si  je  zapamatovat,  třeba  právě  proto  ti to  povzbudí  paměť.

-Anténa, uzemnění, anténa uzemnění, snad to nezapomenu.

-Já budu pobývat nedaleko, vždy připravený ti pomoci. Ostatní je už na tobě! Tak, šťastnou cestu.

-Počkej, neodcházej!

Je pozdě. Pod Bláznovýma nohama se otvírá propast. Pes přiskočí, aby se ho ještě pokusil zastavit. Zakousne se mu do nohavice a táhne zpět. Švy povolí, Bláznovy kalhoty se trhají.... 

Potom už přijde pád.

CELÉ ČTENÍ :http://www.kabalacesky.com/kb_taroty_2.html

VYSLANCI
Pavel Křišťan
Kudy chodíme, hledáme odpověď. Lidský život je ustavičným hledáním odpovědí.
Kdo jsme a odkud jsme přišli? Jsme jako vyslanci, kteří přišli do cizí země, ale sotva
dorazili, přikradl se nepřítel a nasypal jim do nápoje jed; když se napili, zapomněli, proč
přišli, kdo jsou a odkud byli vyslání. Zapomněli jsme. Pohasla v nás vzpomínka na zlatý
dům, na slunečnou záři společného posvátného domova. A přece nenacházíme skutečný
klid, pokud znovu neobjevíme, co jsme ztratili. Náš život není do té doby naším pravým
životem, nejsme to doopravdy my, kdo jej žijeme, a kdesi v snové hloubce svého přemítání
o tom víme. Zapomněli jsme na své pravé jméno, jímž nás volali ve zlatém domě, a nevíme,
jak se na ně rozpomenout.
A protože jsme jako vyslanci, kteří zapomněli, proč přišli, nerozpomínáme se ani na
pravá jména druhých lidí; žijeme vedle nich a neuvědomujeme si, že i oni přišli ze zlatého
domu jako my a že na jejich čele, zastřena šerým závojem, září někdejší nebeská hvězda.
A přece je možno najít klíč, jímž se odmyká brána k pravé bytosti druhých lidí. I když si
láska může počínat sebepošetileji, i když může být pro mnohé věci neuvěřitelně zaslepená,
je i jediným klíčem, jímž se otvírá pohled na skutečnou krásu a důstojnost druhého člověka,
tu, kterou měl ve zlatém domě. Láska odkrývá pravou tvář světa, protože dovede vytušit
za zlým jeho původní, dobrou podstatu, jako by věděla, že každé zlé se kdysi zrodilo
ze zasutého, zapomenutého dobrého.
(úryvok z románu Parzifal)

PLNÁ VERZE PRO LISTY BDĚLOST:
O MALĚ DUŠIČCE A SLUNCI
Text: Neale Donald Walsch
Překlad: Stáňa Vitouňová
Obrázek: Elsasser
http://www.bdelost.sk/casopis/pdf/LB0506_1.pdf

PAULO COELHO
ALCHYMISTA
překlad: Pavla Lidmilová
http://ld.johanesville.net/coelho-01-alchymista?page=2

Úvodní část:

Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany. Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde.
Jak si v ní listoval, našel vyprávění o Narcisovi. Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká narcis. Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil.

Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz. "Proč pláčeš?" ptaly se Oreády.
"Kvůli Narcisovi," odpověděla tůň.
"Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise," pokračovaly Oreády.
"Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka."
"Copak Narcis byl krásný?" podivila se tůň.
"Kdo by to mohl vědět lépe než ty?" užasly Oreády. "Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod."
Tůň chvíli mlčela a pak řekla:
"Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.
Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása."
"Krásný příběh," pravil Alchymista.

©2013 Připravila: hravje