TAJEMSTVÍ SVATOVÁCLAVSKÉ KORUNY,MAGIE DRAHOKAMŮ (I.část)

 ©2013 Připravila: hravje

 SVATOVÁCLAVSKÁ KORUNA

je nejvýznamnější částí korunovačních klenotů. Patří k nejvýznamnějším symbolům naší Země a je opředená řadou tajemství.

 Koruna je zhotovena z 21 – 22 karátového zlata. Je osázena ojedinělými a cenově nevyčíslitelnými vzácnými drahokamy. Tyto kameny jsou červené, modré, zelené a bílé. Podle historiků je symbolika barev velice důležitá, neboť se jedná o kombinaci barev, která po dlouhá staletí vyjadřuje císařskou nebo královskou moc. Právě zde začínají vylézat na povrch záhady, které jsou s korunou spojeny. Další neopomenutelný význam má rozmístění kamenů, kdy ve spodní části převládá především červená a modrá barva. Červená barva vyjadřuje záři života, barva modrá záři duše. Mnozí věří, že kameny mají kromě mystické moci také moc léčivou. Společně tyto kameny vytvářejí nejen esteticky dokonalý obraz.

Možná symbolika královské koruny
Karel IV. byl nejen velmi vzdělaný, a velice duchovně založený panovník. Mnoha skutečnostem přikládal mystickou váhu a jeho duchovním sídlem se stal hrad Karlštejn, kde se velmi často oddával motlitbám. K tomuto účelu zde nechal vybudovat ve druhém patře hlavní věže hradu Kapli svatého Kříže, ve které byly uchovány říšské a později české korunovační klenoty. Na stěnách kaple se nachází galerie 127 deskových obrazů světců a světic. Interiér kaple je velice bohatě vyzdobený a mimo jiné je zde umístěn mystický obraz Zjevení svatého Jana, známý také jako Apokalypsa. Jak jsme se již zmínili, byl Karel IV. velice nábožensky založený. Věřil v takzvaný nebeský Jeruzalém, který je obsažen právě ve zmíněném obrazu.  Nebeský Jeruzalém je mystické město, které sestupuje z nebe. Město bylo podle všeho postaveno z drahých kamenů, a právě do tohoto města se dostane všechen spasený lid. Karel IV. ve význam nebeského Jeruzalému věřil, a dokonce historikové a badatelé nalezli jistou symboliku a provázanost Jeruzaléma a svatováclavské koruny. Podle dochovaných pramenů toto město stojí na dvanácti drahých kamenech, tvoří jej čtyři hlavní zdi a v každé z této zdi jsou tři brány. Spodní část svatováclavské koruny obsahuje dvanáct drahých kamenů, je tvořena čtyřmi částmi, ze kterých vystupují tři listy lilie. Proto se historici domnívají, že Karel IV. nechal korunu zhotovit po vzoru vysněného nebeského Jeruzaléma.

ZDROJ:
http://www.praguecityline.cz/kralovska-cesta-2/tajemstvi-svatovaclavske-koruny

http://kramerius.mlp.cz/kramerius/handle/ABG001/188102

http://kramerius.mlp.cz/kramerius/handle/ABG001/188102

Označení kamenů svatováclavské koruny podle zprávy J. Kašpara (1947)

( níže uvedené odkazy - zdroj: © Z knihy "Magie drahokamů" PannaCz.com )

Koruna váží 2,358 kg a obsahuje 96 drahokamů( odkaz), mimo jiné také jedny z největších safírů (odkaz) na světě. Korunu dále zdobí 20 perel ( odkaz). Je vytvořena z 21–22 karátového 1 mm silného zlatého plechu. Na vrcholu koruny je kříž, v němž je prý uložen trn z Kristovy trnové koruny. Koruna má průměr 19 cm, výška koruny i s vrcholovým křížkem je též 19 cm. Skládá se ze čtyř dílů spojených závlačkami, z nichž každá je zakončena spinelem.(odkaz) Díly, mající podobu stylizovaného květu lilie ( odkaz), jsou pokryty drahokamy, upevněnými v kornoutovitých šatonech, asi 2 cm vysokých.
Kameny jsou většinou velkých rozměrů a jsou upevněné zlatými drápky. Barevné uspořádání jednotlivých drahokamů má svůj symbolický význam. Na čelní a zadní části koruny převládají kameny barvy červené, na bočních dílech koruny je rozhodující barva modrá. Hrot každé lilie je zakončen perlou. Koruna je dále spojena dvěma křížícími se oblouky - kamarami - na které byly upevněny čtyři díly jiné čelenky,( pozn.: či opasku, jsou starší než koruna – s velkou pravděpodobností na ně byly použity části zlatého opasku Karlovy manželky Blanky z Valois, který dostala jako svatební dar od francouzského krále Karla IV. Sličného, svého bratrance), pokryté smaragdy ( odkaz), spinely a perlami.
Velmi vzácný je srdčitý spinel (odkaz) zdobící jednu z lilií koruny. Patří mezi největší drahokamové spinely na světě, kategorie jako je timúr ruby, timúrův rubínspinel britských korunovačních klenotů. Spinely zdobící korunu pocházejí nejspíše (J. Hyršl, P. Klásek) z Tádžikistánu, proslulého starověkého naleziště u řeky Pjandž (Pamir). Spinel růžové, vínové a rubínové barvy byl kamenem dhramy (řádu a životní síly, energie a osvícení) v buddhismu mahájána a vadžrajána (Bimaránský relikviář). Jako kámen muslimského ráje si ho oblíbili Peršané a Arabové. Pro křesťanskou Evropu to byl drahokam Krista, jeho oběti, krve, vzkříšení a věčného života. Na rozdíl od Indů ho Evropané dlouho nerozlišovali od rubínu (odkaz) dováženého arabskými obchodníky ze Srí lanky.
Koruna má jedny z nejlogičtějších rozložení drahokamů mezi věhlasnými dochovanými klenoty Evropy. Vypadá jako archetyp mandala, kde uprostřed je Buddha nebo Kristus (křížek na vrcholu koruny), obklopený harmonií červených a modrých drahokamů čelenky koruny. Snad to byly symboly nebe a Boha Otce (modré srílanské safíry) a Ducha Svatého (rubelit a červené spinely)

 Centrální „rubín“ určen jako rubelit. Nejdůležitějším kamenem koruny je ústřední kámen čelní strany. Nejde o rubín, jak se mnoho let soudilo, ale o rubelit – červenou odrůdu turmalínu. Barvou je rubínu velmi podobný, omylu se proto nelze divit. Nové určení vychází z měření spektra (kámen nemá Cr-linie, které má rubín), luminiscence (na rozdíl od rubínu je kámen inertní) a tepelné vodivosti (je nízká, kdežto rubín má vysokou).
více: http://www.vesmir.cz/clanek/rubelit-ve-svatovaclavske-korune

 Na duchovnej úrovni zvyšuje kryštál kremeňa enegiu na najvyššiu možnú mieru. Kryštály kremeňa v sebe ukladajú informácie ako prírodné počítače a súčasne predstavujú duchovnú knihovňu, ktorá čaká, kedy do nej niekto vstúpi aby získal vyššie Pravdy.
( více: http://www.liecive-kamene.sk/drahe-kamene-vacsie/turmalin-cerveny-rubelit-v-kremeni/)

Jde však o nástin idey funkce koruny. Karel IV. míval mystická vidění a z tohoto důvodu lze jen těžko nějakou rozumovou logikou a spekulací vyložit rozložení drahokamů na koruně a žezlu...
(Robert Nový, Od idejí slunečního disku z jantaru a bronzu, přes mandaly buddhismu po křesťanské uspořádání nebes, aneb vliv řeckého umění na Evropské a asijské umění zvané mandala nebeského zástupu Buddhů a bódhisattvů, přednáška, Krakov, 2001).
Z Pamiru nebo Hindukúše asi také pochází údajný turmalín (rubelit) na čelence koruny (Hyršl, Malíková).

ZDROJ: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatov%C3%A1clavsk%C3%A1_koruna



Panovník pro nový ceremoniální klenot, používaný jen při korunovacích a nemnoha jiných úkonech, záměrně zvolil jednoduchou historizující formu odvozenou od starších korun přemyslovských králů a odlišil ji tak od módně tvarovaných a krášlených korun osobních, které panovníky zdobily při jiných příležitostech včetně cest a válečných tažení. Karel VI.tímto způsobem symbolicky vyzdvihl tradici českého státu od dob sv. Václava a současně úctu, kterou choval ke svým královským předkům v matčině (přemyslovské) linii. I díky tomu se Svatováclavská koruna stala na staletí symbolem nejen královské moci, ale i českého království a celého soustátí zemí Koruny české – ten, kdo držel korunu, držel celé království.

CELÉ:http://www.korunovacni-klenoty.cz/cs/texty/svatovaclavska-koruna_1.html


Toho listopadového dne roku 1941 R.Heydricha doprovázel prezident Emil Hácha, premiér Jaroslav Krejčí a státní tajemník Karl Hermann Frank. Reinhard Heydrich se prý tehdy nechal vyfotografovat s korunovačními klenoty na důkaz své moci. Pověsti o tom, že kdo si českou korunu neoprávněně nasadí, do roka zemře, se jen smál...


OČIMA HELENY VOVSOVÉ 
VIDEOdokument: http://www.youtube.com/watch?v=ao4aVlHHnzI

 

Sloužila jsem u Heydrichů. Příběh ženy, která přímo za zády říšského protektora pomáhala Židům
 Nebylo v té době v Čechách mocnějšího člověka než zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jako první muž v zemi rozhodoval o právu a bezpráví, o životě a smrti. Měl pravomoci středověkého krále - a nejspíš se tak i cítil...
Toho listopadového dne roku 1941 R.Heydricha doprovázel prezident Emil Hácha, premiér Jaroslav Krejčí a státní tajemník Karl Hermann Frank. Reinhard Heydrich se prý tehdy nechal vyfotografovat s korunovačními klenoty na důkaz své moci. Pověsti o tom, že kdo si českou korunu neoprávněně nasadí, do roka zemře, se jen smál...
Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zemřel o půl roku později na zranění po atentátu příslušníků českého odboje.
Za šestnáct měsíců na to, v říjnu 1943 zahynul jeho syn Klaus. V zatáčce v Panenských Břežanech vjel na kole pod nákladní automobil. "Matka Lina běžela k místu nehody a strašlivě naříkala - inu, jako máma," vzpomíná paní Helena Vovsová, pamětnice celé události.
 Lina Heydrich se ze všech sil snažila, aby byl popraven český řidič, kterému vjel chlapec pod kola, soud však muže osvobodil. Klaus Heydrich je prý dodnes pochovaný pod borovicí u vysoké zdi dolního zámku v Břežanech.

Ze živého plotu v zámeckém parku vykoukl voják s bajonetem. Zahradnická pomocnice s úlekem upustila k nohám sochy lovce truhlík s voskovkami a běžela zpátky do skleníku. „Hans, nevíš, co se děje?“ zajímala se HELENA VOVSOVÁ (85). Německý voják jí odpověděl: „Došlo k atentátu na šéfa.“ „Je mrtvý?“ zeptalo se tehdy šestnáctileté děvče. „Ještě ne,“ odtušil podkoní Reinharda Heydricha. Bylo brzké odpoledne 27. 5. 1942.
„ŠLA JSEM HNED DO ZAHRADNICTVÍ, abych ostatním řekla, co se stalo,“ vzpomíná Helena Vovsová. „Báli jsme se, co nastane, kdy nás přijdou vyslýchat.“ Pracovní doba skončila v pět a všichni šli domů. Nikdo se jich ale ani v následujících dnech na nic neptal. Je to s podivem, protože do 3. června Němci v souvislosti s atentátem pro věřili víc než čtyři a půl miliónu osob. Seznamy popravených budily hrůzu.

Šestnáctiletá Helena coby nejmladší posila zámeckého zahradnictví nosila skoro každý den do zámku v Panenských Břežanech květiny nebo zeleninu. Čtvrtého června dopoledne přinesla květiny. „Lina Heydrichová stála na schodišti a dívala se z obloukového okna. Pozdravila jsem ji. Vždycky poděkovala za pozdrav, tentokrát se ke mně jen pootočila a po tváři jí tekly slzy,“ říká Helena Vovsová. Vrátila se mezi zahradníky a hlásila: „Stará brečí, že by umřel?“

Pro civilní zaměstnance zámku byla manželka říšské ho protektora buď „stará“, nebo „Heydriška“. Pouze když byla Lina Heydrichová na doslech, mluvili o ní i mezi sebou jako o milostpaní. „Říkali jsme si, co kdyby přece jen rozuměla trochu česky.“ Smuteční hudba z protektorátního rozhlasu Heleninu domněnku potvrdila. Rein hard Heydrich toho rána podlehl zraněním, jež utržil 27. května při atentátu.

TULIPÁNY OD LINY
Ráno 27. května 1942 dostala Helena za úkol posekat trávník před zámkem. „Najednou ze dveří vyšel Heydrich s Linou a tříletou Silke. Viděla jsem, jak vzal do náruče dcerku, prý ji měl hodně rád.“ Pak přijel mercedes, za volantem seděl Johannes Klein. „Heydrich nasedl do vozu, vojáci u brány mu jako vždy vzdali čest.“ Helena pokračovala dál v práci. V té době už Jozef Gabčík a Jan Kubiš čekali v ulici V Holešovičkách, odhodlaní splnit svůj úkol. Zlikvidovat Reinharda Heydricha.

„A víte, co se stalo s tím krásným trávníkem, který jsem sekala, když jsem Heydricha viděla podruhé a naposledy v životě?“ ptá se Helena Vovsová a sama odpoví. „Heydriška nakázala, že se musí zrýt. Vysázeli jsme tam stovky cibulek tulipánů. Všechny tulipány pak prodala.“ Lina Heydrichová pocházela ze zchudlého severoněmeckého rodu von Osten a její ekonomické uvažování hraničilo s hamižností. „Na stěnách zámeckých chodeb visely desítky paroží, bývalý majitel zámku Ferdinand Bloch-Bauer byl totiž vášnivý nimrod.

Lina všechnu rohovinu prodala knofl íkářské fi rmě.“ Vzácné dřeviny v anglickém parku nechala vykácet a dřevo zpeněžila. Německé jednotky v Praze si od ní kupovaly zeleninu. Každou sobotu si pro úrodu jezdily s dodávkou.

„Pěstování zeleniny měl na starost pan Horáček, květinové zahradě šéfoval Fuksa,“ pamatuje si jejich pomocnice Helena Vovsová. Jako pracovní síla nastoupila do zámeckého zahradnictví v březnu 1941. Na zámku tehdy ještě bydlel říšský protektor Konstantin von Neurath se svou ženou. Novými obyvateli zámku se pak stali Reinhard a Lina Heydrichovi spolu se svými dětmi, Klausem, Heiderem a Silke. V červenci 1942, necelé dva měsíce po Heydrichově smrti, se narodila ještě Marta. „Klaus s Heiderem byli pěkní uličníci, pár dnů po jejich příjezdu jsem něco okopávala u rybníčku, oni byli na loďce a házeli po mně žabinec. Zato malá Silke mi ráda pomáhala v zahradě. To byla milá, culíkatá holčička. Jejich guvernantka, taková vnadná slečna, ale na ně moc nedohlížela. Raději koketovala s vojáky.“

Helena Vovsová vzpomíná také na svéráznou léčebnou metodu zámecké paní. „Sázela jsem primule a na předloktí mi naskákaly drobné puchýřky. Nelepšilo se to, kůže mě svědila, tak jsem si došla do kanceláře v zámku pro lístek, abych směla jít k lékaři.“ Helena cestou narazila na Linu Heydrichovou. „Heydriška mluvila tenkým hláskem a říkala mi Helenka. Byla nacistka, ale nikdy po nás nevyžadovala, abychom ji zdravili se vztyčenou pravicí. Nemuseli jsme říkat Heil Hitler, stačilo jí obyčejné Guten Tag. No a ona mě potkala a ptala se, co mi je. Ukázala jsem jí svůj ekzém.“

Lina Heydrichová odvedla Helenu do takzvané zlaté koupelny a pokojskou Rézi poslala pro moučkový cukr. Vyrážku zasypala cukrem a překryla gázou. Na převaz chodila Helena k milostpaní obden. Za dva týdny už měla ruce v jednom ohni. Cukrová léčba rozhodně nezabrala. „Bála jsem se, co bude dál. Lina mě nakonec nechala prohlédnout od lékaře a ten mi konečně předepsal účinnou mast.“

Helena se na zámku spřátelila s pokojskými Mary a Rézi. „Díky nim jsem znala všechny drby.“ Pokojské probíraly také cesty milostpaní na Hlubokou. „Zase jela za milencem,“ komentovaly pokojské účast Liny na honech, „zase přiveze srnčí.“ Helena Vovsová dodává, že se jí líbil Linin lovecký klobouk, jenž visel v chodbě.

Jednou neodolala a před zrcadlem si ho vyzkoušela. Viděl ji nějaký voják a hned žaloval. „Heydrichová si mě zavolala, ale ani moc nenadávala, jen mi přísně řekla, ať už se to neopakuje.“ Před dveřmi pracovny stál voják, jenž Helenin prohřešek nahlásil. „Vyplázla jsem na něj jazyk.“

PODHLAVNÍK PRO MILANA
„Milá Helenko, víte, že čtrnáctého září tu budeme rok? To to utíká.“ Helena Vovsová čte z téměř sedmdesát let starého dopisu. V září 1942 byla na zámek v Panenských Břežanech přidělena skupina vězňů z terezínského ghetta. Lina chtěla na zahradě postavit bazén a převlékárnu, rozšířit zeleninovou zahradu, pokácet stromy …

Židovští vězni byli ubytováni ve stájích, spali na seně v kójích pro koně. Šestnáctiletou Helenu jeden z nich poprosil, zda by nemohla jeho příbuzným, kteří ještě nešli do transportu, poslat zprávu. Devatenáctiletý Milan Platovský se dívce docela líbil. „Jenže já jsem myslela, že to na mně není vidět. Jak já se styděla, když jsem jela do Prahy za paní Hamanovou, tetou Milana, a ona mě své návštěvě představila se slovy: „,To je Helenka, ona má ráda našeho Milánka,‘“ směje se Helena Vovsová. Milanovi a jeho spoluvězňům nosila jídlo, léky, k bráně zámku přiváděla jejich děvčata a árijské příbuzné.

Vojákům na stráži vždycky oznámila, že jde tetě nebo sestřenici, podle věku dotyčné, ukázat zámek. Když vězni zrovna pracovali na zahradě, mohli své blízké aspoň na dálku vidět. „Jednou jsem ale myslela, že mám namále. Zrovna jsem pronášela asi dvacet dopisů. Jakmile mě strážný zahlédl, zavolal jednoho vojáka. Byla ve mně malá dušička.“

Člen Waffen-SS však chtěl jen Helenu pozvat na schůzku.

Podkoní Hans Wippler, vzdálený příbuzný Reinharda Heydricha, se po smrti svého šéfa musel také činit v zahradnictví, protože protektorovy dva jezdecké koně převzal Wehrmacht. „Jednou mi řekl: Helenka, dej pozor, ty moc mluvit s Židy. Já nic neřict.“ Helena ho začala horlivě ujišťovat, že se mýlí, nedlouho nato jí však přímo před Hansem vypadla ze zástěry šiška salámu. „Tvářil se, že mi věří, že je ta štangle moje.“ Helena si vzpomněla, že jednou Hans přišel do skleníku, zvedl pravou nohu a vyštěkl: Heil Hitler! a na adresu Liny Heydrichové utrousil: „Milostpani je moc velka svine.“

Hans si Helenino tajemství nechal pro sebe. Po čase šel kvůli hádce s paní šéfovou na východní frontu. „Lina na něj křičela, že by jí měl být vděčný, že nemusí jít na frontu, načež on opáčil, že raději být na frontě než u ní. Za dva týdny byl pryč. Naštěstí ale válku přežil.“

Helena Vovsová čte znovu ze zažloutlých listů: Helenko, prosím Vás, kupte v Praze něco proti blechám, ale opravdu něco účinného, nejraději flit tekutý, strašně nás teď ty ohavný zvířata trápí. Veškeré prášky jsou neúčinné. Kupte toho hodně. „Zablešení jsme byli všichni, i na zámku byly blechy, to se nedalo uhlídat, možná i Heydriška nějakou blešku měla,“ říká Helena Vovsová a cituje z dalšího dopisu: Helenko, mám u Vás také ten nešťastný podhlavník. Nešťastný je proto, že nás prozradil. „Milanova teta k nám pro svého synovce poslala balík. Byl v něm polštář a u toho bylo napsáno: Pro Milana. Jenomže zásilku otevřel tatínek.

Řádil jako pominutý. Krátce předtím totiž Němci popravili tatínkovy známé kvůli tomu, že pomáhali Židům. Postříleli celou rodinu.“ Reakce Františka Vovse ale byla poněkud nebezpečná. Popadl dceru za ruku a vlekl ji do zámku, ať mu ukáže „toho Milana“. „Já jsem bulela, máma taky brečela a tahala ho za rukáv zpátky …“ Rozzlobený otec došel s plačící dcerou k vrátkům. „Svatosvatě jsem mu tam slíbila, že už nikdy v životě Milanovi nepomůžu. To ho uklidnilo,“ říká Helena Vovsová. Svůj slib nedodržela. Pomáhala dál. „Na zámku bylo až sto dvacet Židů podle toho, kolik bylo práce. Milan tady zůstal šestnáct měsíců.“ Přes protesty Liny Heydrichové, jíž se levná pracovní síla náramně hodila, vězně úřady poslaly zpět do Terezína. Po odchodu židovských vězňů si Lina za nějaký čas vydupala další pomocníky.

Z tábora Flossenbürg na zámek přibyla skupina třinácti německých a dvou nizozemských jehovistů. „A to víte, že jsem jim taky pomáhala. Nechtěli bojovat, to mi stačilo.“ Na Milana ale nezapomněla. Dokud to šlo, posílala mu do Terezína balíčky s jídlem. Podepisovala se jako Helena Břežanská. „Víc než polovina lidí ze zámeckého židovského komanda zahynula stejně jako dvaatřicet Milanových příbuzných.“

Milanu Platovskému v Osvětimi zachránilo život to, že se v Břežanech naučil zedničinu. „Stavěl spolu s jedním mladým esesákem, který byl v civilu zedník, převlékárnu u bazénu. Kluci se tak skamarádili, že svoje přátelství po vzoru Old Shatterhanda a Vinnetoua zpečetili tím, že si nařízli ruku a smísili svou krev. Milan pak v osvětimských krematoriích opravoval pece.“

Ještě před odjezdem do Terezína Heleně slíbil, že když válku přežije, přijede do Břežan na posvícení a zatancují si spolu. Slib splnil. V červnu 1945 přišel Heleně lístek: „Milá Helenko, jak jistě víte, vrátil jsem se živ a zdráv domů.“ Milan Platovský po válce odjel do Francie a později do Chile. Své platonické lásce věnovala část starých dopisů. „Milan mi telefonoval z hotelu, že až teď mu došlo, jak jsem pro ně riskovala.“

Strach, jejž za války statečně překonávala, na ni dolehl až po osvobození. „Nemohla jsem spát, cítila jsem úzkost. Lekala jsem se každého zaklepání. Když zaštěkal pes, bála jsem se, že si pro mě jdou.“ Židovský lékař, který měl ordinaci na Národní třídě, se Heleny zeptal: „Nebyla jste v koncentráku?“

TO JE VŠECHNO MOJE
Lina Heydrichová odjela z Panenských Břežan se svým synem Heiderem a dcerami Silke a Martou 18. dubna 1945. Nechala civilní zaměstnance nastoupit. „Každému z nás podala ruku, poděkovala za práci a slíbila důchod.“ Před odjezdem nechala zabít králíky, husy a slepice. „Sklenice se zavařeným masem se naskládaly do maringotky, kterou si nechala vyrobit.“ Lina se s Břežany loučila s těžkým srdcem. Byla tam spokojená. „Kolikrát jsem ji viděla, jak stojí se svými hosty před vstupem do zámku a říká: Das ist alles meine. To je všechno moje.“

Lina Heydrichová věřila, že se do Břežan vrátí. I to byl důvod, proč s sebou neodvezla ostatky svého syna Klause. „Říká se, že nechala rakev vykopat a Klausovy ostatky zpopelnit. To ale není pravda! V dubnu čtyřicet pět žádná jáma na zahradě vykopaná nebyla. Potvrdil mi to i Klausův o rok mladší bratr Heider,“ říká Helena Vovsová.

Chybělo málo a 24. října 1943, rok a půl po atentátu, mohla být svědkem nehody Heydrichova syna. Klaus na bicyklu vjel přímo pod kola vozu, jenž vezl břežanské fotbalisty. „Když ještě žil Reinhard Heydrich, byla brána u zámku pořád otevřená. Ve štráfatých boudách stáli na stráži vojáci. Po Heydrichově smrti tam zbyl jen jeden voják, strážní budky se odvezly, brána se zavřela a otvírala se jen tehdy, když se čekali hosté.“ V neděli 24. října byla brána dokořán. Měla přijet návštěva.

„Odpoledne jsem chtěla jít na procházku. Voják v bráně se mě zeptal, proč jsem nešla na fotbal. Byl ze Sudet, mluvil česky. Řekla jsem mu, že mě kopaná nezajímá, a on na to, že kdyby neměl službu, tak by se šel do Úžic podívat, jak si Břežany vedou.“ Helena se s vojákem zapovídala. Co chvíli vedle ní na kolech prosvištěli Klaus s Heiderem. „Jezdili od zámku na náměstíčko, u pomníku to otočili a vrátili se zpátky. Pokaždé když kolem mě projížděli, do mě z legrace šťouchli.“ Zdálky byl slyšet motor nákladního vozu. „Tehdá tu projelo jedno auto za den.“

Helena se s vojákem rozloučila a šla pryč. „Najednou slyším ránu a křik.“ Voják v bráně Klausovi ukazoval, že má zůstat stát, kluk ho však neposlechl. Řidič Karel Kašpar nemohl nehodě zabránit. Uznal to i německý soud, který ho v plném rozsahu osvobodil. „Když se to stalo, první pomoc desetiletému chlapci poskytoval židovský lékař z Milanovy skupiny. Milan mi vyprávěl, že Lina v bílém kostýmu objímala krvácející dítě a zoufale naříkala. Do toho zmatku přijel očekávaný host. Mary a Rézi mi pak říkaly, že nevědí, co by Lina udělala, kdyby ji neuklidnil. Prý jí opakoval, že se stala tragédie, ale voják ani řidič to třeba nezavinili.“ Klaus k večeru zemřel.

O rok dříve, 24. října 1942, přesně na den, byli v Mauthausenu pod záminkou zdravotní prohlídky v takzvaném odstřelovacím koutě bunkru popraveni dvě stě šedesát čtyři čeští občané, kteří pomáhali parašutistům. Mezi popravenými byla i teprve čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. Exekuce začala v půl osmé a skončila před tři čtvrtě na šest. „Klausova smrt snad ani nemůže být náhoda,“ říká Helena Vovsová. Hrob pro něj vykopali v zahradě židovští vězni. „Se zahradníkem Fuksou jsme okolo hrobu dávali chvojí. Smrček to byl.“

Zastánkyně rasové čistoty Lina Heydrichová na poslední chvíli rozhodla, že místo posledního odpočinku pro její germánské dítě nesmějí chystat Židé. „Do rána museli němečtí vojáci jinde na zahradě vykopat a vyzdobit nový hrob. Klaus byl vystaven v hale zámku.“ Katafalk byl vedle stolu, na němž ležel Mein Kampf. „V hale byly ve vitríně vystavené také osobní věci Rein harda Heydricha – čepice, sako, bílý pulovr a dýka.“ Z portrétu nad krbem shlížel Hitler. V den pohřbu dostali zaměstnanci a služebnictvo volno. „Šla jsem ke kamarádce a dívala se z vikýře na obřad. Bylo tam plno dětí v uniformách Hitlerjugend, měly pochodně nebo bubínky. Na konci pohřebního průvodu vedli Klausova koně.“

PRÁZDNÝ HROB
„Říká se, že když Lina utíkala z Břežan, nechala jít svého syna Heidera do Německa pěšky se skupinou uprchlíků, aby nezabíral místo konzervám. To jsou povídačky! Heider mi při své nedávné návštěvě potvrdil, že byl se sestrami a proviantem v té maringotce za traktorem.“ Heider Heydrich přijel na soukromou návštěvu České republiky na konci letošního března. Chtěl se také setkat s jedinou žijící zámeckou pamětnicí, Helenou Vovsovou.

Ty, kdož věděli o jeho návštěvě Břežan, poprosil o přísnou diskrétnost. Spolehl se i na čestné slovo starosty. Pak vypukla mediální smršť, v jejímž pozadí z jakéhokoliv důvodu zřejmě stojí právě břežanský představitel. Helena Vovsová na zpustošené zahradě dolního zámku, kde rodina zastupujícího říšského protektora přebývala, ukázala Heiderovi místo, kde byl pochován jeho bratr, ale neřekla mu, co se stalo po válce.

V roce čtyřicet osm Helena Vovsová na zámek přišla znovu. Nastoupila do Výzkumného ústavu kovů. O zahradu se nikdo zvlášť nestaral, zplaněla. „Na místě, kde byl Klausův hrob, byla vykopaná jáma. Byla prázdná.“ Otevřená rakev ležela pohozená vedle. Kam se poděly ostatky mrtvého, lze jen domýšlet. Za čas rakev Helena uviděla ve slévačské dílně. „Slévač Antonín Rybák z ní vyráběl popelníky a nemravné mince. Byli na nich muž se ženou v takových pozicích …“ Helena od svého kolegy dostala dva popelníky a jednu minci. Na památku. Ve výzkumném ústavu zůstala až do důchodu. V padesátém roce byla sice vyzvána, aby se blíže seznámila s dělnickým prostředím, nejlépe na Státním statku v Břežanech. V jejích kádrových materiálech stálo, že chodí elegantně oblékaná, nosí podpatky a baví se s reakcionáři.

Odvolala se proti tomu a nakonec mohla v práci zůstat. Helena Vovsová se nechlubila tím, co za války vykonala. Její zásluhy byly po zdlouhavém šetření oficiálně uznány teprve před několika lety na základě žádosti badatele Jaroslava Čvančary. „Přátelé, které znám celý život, se diví, proč jsem o tom neřekla aspoň jim. Co bych komu vykládala, tak by se přece choval každý slušný člověk.“

ZDROJ:  Reflex 21/2011 -  26.05.2011 - text: HANA BENEŠOVÁ
http://www.reflex.cz/clanek/jine-pribehy-heydrichiady/41842/slouzila-jsem-u-heydrichu-pribeh-zeny-ktera-primo-za-zady-risskeho-protektora-pomahala-zidum.html

http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/1636?locale=sk_SK
SOUVISEJÍCÍ:
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-domaci/151869/z-rakve-heydrichova-syna-jsou-popelniky.html

ŠIFRA KARLA IV.

Co nám vyvstane na mysli, když před námi někdo vysloví pojem české korunovační klenoty? Nebo Svatováclavská koruna? Cítíme dědictví dávných věků. Vybavujeme si obrazy z korunovace českých králů. Vnímáme nezpochybnitelné symboly české samostatnosti a státnosti. Jedinečnost českých korunovačních klenotů umocňují tradiční rituály staré už mnoho staletí. Mohou být vystavovány pouze při významných událostech a pouze na území Pražského hradu. Dotknout se těchto předmětů mohou pouze vyvolení jedinci. V celém tom souboru korunovačních klenotů Království českého je výjimečná a neopakovatelná právě Svatováclavská koruna. Skrývá v sobě tajemství jedinečnosti. Má v sobě zakletou posvátnost a tajemství. Stanislav Motl se rozhodl hledat odpovědi na otázky, které vzrušují badatelé nejenom u nás, ale i v dalších evropských zemích: Proč Karel IV. ještě za svého života Svatováclavskou korunu zásadně překomponoval? Co tím chtěl vyjádřit? Jak rozluštit dávnou šifru? A jaká poselství chtěl Karel IV. po sobě zanechat?

http://www.youtube.com/watch?v=lsjqZFKFoQ8


 Tajemství Svatovítského pokladu

Filmová esej Svatavy Márie Kabošové o skrytém poselství Svatovítského pokladu a jeho duchovním významu. Česká televize 2013.

Tajemství Svatovítského pokladu - krásný dokument
 Gossscha1
http://www.youtube.com/watch?v=dEDqwWRP05c&feature=share 

 Mystický odkaz národa v srdci Evropy

Na kořenech našeho původu lze nalézt nepatrné indicie, které by nám mohly v našem bádání trochu pomoci. Slovanské jazyky – konkrétně čeština – vychází z kořenů árijských jazyků, jejichž zdrojem je sanskrt. Zdá se, že ale sanskrt není původním jazykem, ale že stojí na tzv. jazyku ptáků. V hermetické tradici je znám jako henochiánský jazyk. John Dee spolu s Edwardem Kellym ho nazvali andělským jazykem. Badatelé se domnívají, že je to původně atlantský jazyk. Okultní tradice zastává názor, že latentní koexistence tohoto jazyka v lidské genetické paměti má konkrétní účel. Podle Donalda Tysona je úlohou Henochova systému andělského jazyka udržovat povědomí o jeho invokační síle – vyvolávat změny v systémovém matrixu – a že lidé vládnou schopností tuto sílu ovládat. Jako vše, co je kódováno v rovině genetické mysli, i invokace pomocí andělského jazyka má podobu nebeských mocností.

Není jisté, zda mystiku okolo národa Čechů, lze vůbec komplexně odhalit. Zdá se, že to světlo vyššího účelu národa postupně sláblo, až se rozptýlilo. Přemyslovci si ho však velmi dobře uvědomovali. Od prvopočátku drželi tradici Keltů – kníže byl současně i nejvýše zasvěcen do starobylých mystérií. Členové této dynastické genetické linie vládli velkou duchovní mocí – např. sv. Václav a sv. Anežka. Je zde patrná i část genetického odkazu dynastie Merovejců– jak naznačuje ve svém bádání sir. Laurence Gardner. Francouzské vazby jsou patrné hlavně v naší gotické architektuře. Jako všechny gotické stavby, i ty české promlouvají tajemnou řečí, symbolikou posvátné geometrie a alchymií prvků. Z pověření Karla IV. vdechl stavitel Petr Parléř Pražské královské cestě ducha templářského odkazu iniciace a zasvěcení nejen pro krále, ale pro celý národ. Přemyslovce doprovází tajemná symbolika lva a orlice. V architektuře jsou znázorněni v syntéze do podoby bájného gryfa. Obecně je toto spojení chápáno jako splynutí Lucemburků s Přemyslovci.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Málo známý je fakt, že v okamžiku narození Karla IV. – 14. května 1316 - byla konstalace právě těchto souhvězdí. O půlnoci zapadalo souhvězdí Lva, vycházelo souhvězdí Orla a souhvězdí Severní koruny bylo v kulminaci. Toto hvězdné divadlo bylo součástí Karlovy předurčenosti k tomu, čím se také stal. Na zdi Novoměstské radnice se nachází nápis, který sice pochází z roku 1640, ale jeho předloha byla mnohem starší. Jedná se o magické zaříkávadlo – rozhovor mezi Lvem a Orlicí:

"SIGNA TE SIGNA, TEMEREME TANGIS ET ANGIS ROMA,
TIBI SUBITO MOTIBUS IBIT AMOR"

Ukazuj se jako znamení (na obloze), marně se mne dotýkáš a po mně toužíš- Říme
skrze pohyby (hvězd) náhle přijde k tobě láska.

Nápis je stylizován ve dvou řádcích a každý je možno ve stejném znění číst i zprava.

České země byly od dávných časů spojovány s proroctvím, které se týkalo právě symboliky Lva a Orlice. Podle tohoto proroctví: za mimořádného postavení hvězd český lev obnoví upadající svatováclavskou (římskou) orlici. Rovněž opat Joachim v době vlády posledních Přemyslovců předpovídá budoucí spojení souhvězdí Lva a Orla. Figury lva a orlice byly vždy motivem heraldiky Českých zemí. Z alchymického hlediska ukazuje symbolika Lva a Orlice dokončení Velkého díla – alchymickou svatbu červeného krále s bílou královnou. Nesmíme zapomenout na proroctví Nostradama.
PodleDavida Ovasona se několik jeho veršů váže právěk Českým zemím. David Ovason používá pro výklad Nostradamových proroctví zelený jazyk (jazyk ptáků). V překladu to jsou tyto verše:

Rok jeden tisíc devět set devadesát devět sedm měsíců
z nebes přijde velký král děsu aby vzkřísil velkého krále z Angoulmois.
Předtím i potom, Mars bude vládnout štěstím.

Vládcem světa bude Chiren.
I když mlád, bude milován a obáván
a bude šířit velký strach.
Jeho hřímání a sláva přetrvají věky.
Postačí mu titul “Vítěz nad půlměsícem“.

U posvátné řeky tekoucí ze severních hor,
zrodí se vojevůdce z národa,
který přišel pozdě.
Bude bránit zemi mezi Vislou a Dunajem.
Nikdo neví, jaký to vezme konec.

Jako mýtický válečný gryf
přijde král Evropy doprovázený těmi ze Severní oblasti.
Rudí a bílí povedou skvělé vojsko
a budou bojovat proti králi Babylonu.

 Celý Ovasonův rozbor je velmi obsáhlý. Stručně řečeno má ze srdce Českého národa povstat vůdce lidstva z přemyslovské a lucemburské rodové linie. Takže jsme zpět u Linie Grálu a jejího spícího odkazu Merovejských králů. Aby to nebylo tak jednoduché, prolíná se zde i stará známá legenda o Bruncvíkovi. Rytíř Bruncvík představuje archetyp lvího krále a mytologicky spadá do archetypálního vzoru Artušovských legend.

PLNÉ ZNĚNÍ: http://www.tissa.cz/texty/Odkaz_naroda.pdf

 

Korunovační klenoty,spinely a perly-požehnání bohyně Lakshmi (II.část)

http://galerielaska.blogspot.dk/2013/11/korunovacni-klenotyspinely-perly.html


SOUVISEJÍCÍ:

Základy práce s krystaly

Čt 24. 10. 2013, Autor: Noira.

Krystaly a drahé kameny využívali k magii už ve starém Egyptě. Legendy hovoří o atlantských kněžích, kteří používali moc krystalů k telepatii a dalším úžasným schopnostem.
V následujícím článku poodhalíme roušku, která halí magické a léčebné využití drahých kamenů. Naučíme se, jak si kameny vybírat, jak je nejlépe nabíjet energií a očistit před použitím a také jakými netradičními způsoby je můžeme používat.
http://www.carovnezrcadlo.cz/zaklady-prace-s-krystaly?utm_source=%C4%8Carovn%C3%A9+zrcadlo+newsletter&utm_campaign=c5e4936f66-101-2013&utm_medium=email&utm_term=0_17c314f459-c5e4936f66-48228525


 ©2013 Připravila: hravje

AKTUÁLNÍ PŘÍSPĚVKY:
http://galerielaska.blogspot.dk/