Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.

 Duše by se nemohla vyvíjet, nemohla by pokročit vpřed, kdyby bytosti, které právě dosáhly vyššího vývojového stupně – a tedy v nějakém stupni přesahují průměrný vývoj lidství – nepečovaly o to, aby vždy něco nového vstoupilo do naší kultury; jinými slovy: kdyby nepůsobili velcí učitelé, kteří na základě svého vyššího vývoje mohou zážitky a zkušenosti vyšších světů přijmout a snést na jeviště pozemského kulturního života. Stále zde během vývoje Země existovaly – a nyní mluvíme o poatlantském vývoji - takové bytosti, které byly z určitého hlediska učiteli ostatního lidstva, kterým byly otevřeny vyšší zdroje vnímání a možnosti vůle.
 Bytosti, které chtějí sestoupit na naši Zemi, musí použít těl, která zase poskytuje zeměkoule. Ale naše Země během různých kulturních epoch přinášela stále jiná těla – vždy s jinou organisací. A teprve v našem pátém kulturním období se stalo možným – protože lidské pokolení si takové tělo přináší – mluvit o formě „čistého myšlení“. V samé řecko‑římské kulturní epoše nebylo možné ještě takové teoretické poznávací pozorování, protože tu neexistoval žádný nástroj, žádný instrument, který by tyto myšlenky formoval do lidsky srozumitelné řeči. To je právě úkolem naší páté kulturní epochy: učinit člověka s ohledem na jeho fyzickou organisaci nástrojem, aby do něj mohly vplynout také takové pravdy ve stále čistějších myšlenkách, které v jiných dobách byly pojímány v úplně jiné formě, než ve formě čisté myšlenky.
 Vezměme jiný příklad: Přiblíží‑li se dnes člověk otázce dobra a zla – zda má či nemá to nebo ono dělat – tu se mluví o tom, že vnitřní hlas mu praví zcela nezávisle na vnějších zákonech: Máš to udělat – nemáš to udělat! Kdo uposlechne tento vnitřní hlas, přijímá podnět – něco udělat nebo neudělat. Toto vnitřní promlouvání nazýváme „svědomí“. Kdo má názor, že jednotlivé doby vývoje lidstva jsou si podobné, může opět věřit, že svědomí existovalo povždy, co jsou lidé na Zemi. To by ale nebylo správné. Lze takřka historicky dokázat, jak jednou lidé začali mluvit o svědomí. Tuto dobu lze hmatatelně zachytit. Nachází se mezi oběma řeckými tragiky – Aischylem, který se narodil v 6. století před Kristem, a Euripidem, který se narodil v 5. století. Předtím nikde nenajdete ani zmínku o svědomí. Také u Aischyla nenajdete to, co nazýváme vnitřním hlasem, ale vystupuje u něho ještě to, co je pro lidi astrálním obrazným zjevem; vystupují takové zjevy, které se jako mstivé bytosti uplatňují u lidí: Fúrie nebo Erínye. A právě tehdy nadešel okamžik, kdy astrální vnímání Fúrií bylo nahrazeno vnitřním hlasem svědomí.
Ještě v době řecko‑latinské, ve které ještě u velké části lidí existovalo snivé, soumračné astrální vnímání, mohl někdo, kdo učinil bezpráví, postřehnout, jak toto bezpráví stvořilo v jeho okolí astrální postavy, které jej naplňovaly – z důvodů takto učiněného bezpráví – strachem a děsem. Tento podnět byl tehdy určitým vychovatelem. A když lidé ztratili poslední zbytek astrálního jasnozření, nahradil ho neviditelný hlas svědomí; to znamená to, co dříve existovalo venku, vešlo do duše, do nitra a stalo se silou duše! K tomu, že se lidstvo během vývoje změnilo – došlo tak, že se změnil vnější nástroj, do něhož je člověk vtělen. Před pěti tisíci lety viděla lidská duše, jestliže konala bezpráví – Fúrie; nikdy by nebyla mohla postřehnout hlas svědomí. Tímto způsobem se tenkrát duše učila postavit se vůči zlu a dobru! – Pak se tato duše stále znovu vtělovala – a konečně se zrodila v těle, jehož organisace byla taková, že v této duši mohla vystoupit schopnost svědomí. V příštím vývojovém cyklu lidstva budou existovat opět jiné schopnosti a jiné formy vyžívání duše.
 Jdeme vstříc dobám, v nichž se přirozeným způsobem vyvinou nové síly a schopnosti, které se již v první polovině tohoto století budou jasně a zřetelně projevovat. Těmto novým schopnostem a silám se bude muset rozumět,  že je opět možné takové povznesení k duchovnu. Neboť v důležitých dobách, které budou následovat po roce 1930, budou muset jednotliví lidé ze své přirozenosti vyvíjet vyšší síly, čímž se stane viditelným to, co nazýváme tělo éterné. U jistého počtu lidí se vyvinou éterné jasnovidné síly.
Pak bude dvojí možnost: Buď bude pokračovat materialismus naší doby – a potom nebude rozuměno tomu, když se takové síly objeví, že vedou vzhůru do duchovních světů, nebude jim rozuměno a tím budou potlačovány. Kdyby se to stalo, nebude oprávněná materialistická námitka, aby lidé na základě materialistického smýšlení ke konci roku 1940 třeba říkali: „Nu, vidíte, jací to byli fantastičtí proroci na počátku 20. století, nic se nesplnilo.“ Neboť nebudou‑li tu nové schopnosti, neznamená to vyvrácení toho, co se nyní může a musí říci, nýbrž bude to jen důkazem toho, že nerozumné lidstvo v zárodku tyto schopnosti udusilo a odňalo si něco, co jako lidstvo bude muset mít, nemá‑li ve svém vývoji spustnout a ustrnout. To je velká odpovědnost anthroposofie. Anthroposofie vytryskla z poznání nutnosti, že musí předem pracovat na něčem, co má přijít, co by se mohlo potlačit a přehlédnout. Anthroposofie pracuje pro porozumění duchovně se vyvíjejících sil lidstva. Jestliže by se tyto síly potlačily, potom bude lidstvo upadat dále na cestě do bahna materialismu.
Jako druhé je to, ža anthroposofie bude mít štěstí se svým učením, jež šíří pro porozumění vystoupení člověka z materialistického smýšlení do duchovních světů. Potom ale musí vyjít z anthroposofie něco, co se připravovalo v předcházejících stoletích, co se však teď v naší době – na obzvlášť důležitém mezníku – musí plně vyvinout.
Dřívější staletí byla nakloněna tomu, stále více pěstovat materialistické smýšlení lidstva. V důsledku tohoto vlivu by se tedy mohlo věřit, že Kristův impuls a Kristova bytost se spojí se Zemí tím, že se ještě jednou nebo snad i vícekrát vtělí do fyzického těla. Místo, aby se udělalo jasno v tom, že lidstvo má svými vlastními schopnostmi proniknout výš, aby většina lidí a nakonec i všichni zažili událost u Damašku (Pavlovu), to znamená – prožití Krista v pozemské atmosféře, vidět jej v éterném těle – místo toho se stále věřilo, že Kristus opět sestoupí ve fyzickém těle, aby mohl uspokojit materialistické smýšlení lidí, kteří nechtějí věřit v Ducha, v to, co Pavel viděl při „události u Damašku“: že Kristus je v zemské atmosféře, že je stále zde! „Jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa!“ Kdo se pomocí metod jasnozření vyvinul k nazírání do duchovních světů, ten nachází to, co se v předkřesťanských dobách v duchovnu najít nedalo: Krista v jeho éterném těle. To je důležitý pokrok ve vývoji lidstva, že dříve, než uplyne první polovina století, vyvine se u mnohých lidí schopnost, která „událost u Damašku“ učiní osobní zkušeností a člověk uzří Krista v jeho éterném těle. Kristus nesestoupí do těla, nýbrž lidé musí vystoupit vzhůru, jestliže porozuměli Duchu.
To znamená opětný příchod Krista v naší době, protože v tomto 20. století se lidé musí dostat z kalijugy do jasnovidného století. Lidé vystoupí vzhůru vlivem schopností, jež se dostaví, ke Kristu, který tu je, a který může být viděn předvojem těch lidí, kteří tím, co ohlašuje anthroposofie mohou být připraveni k tomu, co během příštích 2500 let více nebo méně prožijí všechny lidské duše.
To je ona velká událost, která stojí před lidstvem v nejbližší budoucnosti: že opět bohem naplněni budou ti, kteří se – nyní za plného vědomí „já“ (sebevědomí) – pozvednou ke zření Krista v éterném těle. K tomu však musí překonat materialistické smýšlení; lidé musí nabýt pochopení pro spirituální nauky, pro spirituální život.
V minulých stoletích bylo poměrně neškodné, jestliže lidé na základě materialismu stále bloudili ohledně tak zvaného opětného příchodu Krista. Právě v dobách – o kterých se může mluvit jako o době přechodné – kdy se připravovalo vše, co dnes dosáhlo nejvyššího bodu materialistického smýšlení, bylo kupříkladu v širokých kruzích ve Francii zvěstováno, že v roce 1137 po Kristu se zjeví mesiáš. Falešný prorok, „mesiáš“ tehdy také vystoupil, ale mátl lidi, protože víra v něho se zrodila vlivem materialistického smýšlení, protože se věřilo, že se mesiáš musí zjevit v těle a krvi. Třicet let před tím se zjevil jiný mesiáš ve Španělsku. I zde bylo prorokováno, že se objeví v těle. A přibližně ve stejné době se objevil jiný mesiáš v severní Africe; i zde se prorokovalo, že přijde z Východu a objeví se v těle! A po celou dobu, kdy se materialistické smýšlení připravovalo tím, že se zmocňovalo těch nejvyšších věcí, přicházela takováto proroctví, která jsou dobře známa až do 17. století, kdy se široko daleko hlásalo, že se objeví jakýsi Kristus, mesiáš. Tomu zase uvěřilo materialistické náboženské smýšlení lidí. Na základě tohoto proroctví tedy mohl v roce 1667 po Kristu vystoupit ve Smyrně falešný mesiáš – jménem Schabbathai Zewi. Psal tehdy epištoly ze Smyrny a dopisy, které – ač nebyly ničím jiným než klamem, lží, protože byly vedeny v materialistickém smýšlení – lidmi otřásaly tak, jako kdysi otřásaly světem „Listy Pavlovy“. V 17. století se rozšířila ze Smyrny zvěst, že tam žije mesiáš ve fyzickém těle. A na tohoto Schabbathai Zewi, „Spravedlivého před bohem“ bylo pohlíženo tak, že se říkalo, že celý světový letopočet nabude zcela jiné podoby. „Se svými věrnými potáhne světem a mají v něj uvěřit všichni, kteří chtějí vidět pravdu, kteří chtějí vidět Krista v těle.“ Bylo kázáno, že jeho fyzické zrození musí být oslavováno jako největší svátek lidstva a Země. Putovaly tam celé zástupy lidí nejen z Asie a Afriky, ale i z Polska, Ruska, Španělska, Francie atd. Celé proudy poutníků putovaly do Smyrny k tomuto Schabbathai Zewi, který vystupoval jako Kristus v těle; až to nabylo velkých rozměrů, a sultán dal Schabbathai Zewi uvěznit. Tehdy lidé říkali: „Naplňuje se proroctví, neboť bylo předpovězeno, že bude vězněn devět měsíců.“ Tu si s ním sultán nevěděl rady a řekl tomuto Schabbathai Zewi, když jej nechal předvést nahého: „Chci na tobě vyzkoušet, jsi‑li skutečně Mesiáš‑Kristus v těle; nechám na tebe vystřelit.“ A tehdy Schabbathai Zewi konečně doznal, že je obyčejným učitelem – rabínem.
Takové svody pocházejí z materialistického smýšlení naší doby. A budou‑li lidé nadále smýšlet materialisticky, dostaví se opět i toto. V příštích desetiletích se bude stále znovu říkat to, co bylo nyní vysloveno: Že se lidské schopnosti vyvinou až k éternému zření Krista, v jehož skutečnost pak budou lidé věřit stejně nezvratně, jako v ni věřil Pavel. Toto je nyní nejbližší budoucnost lidstva, na kterou má dnes duchovní věda lidstvo připravovat. Avšak vlivem materialistického smýšlení lidí nastane také doba silného pokušení, kdy se nepraví mesiášové opět zjeví v těle. Pak se ukáže, zda‑li anthroposofové správně rozuměli anthroposofii. Ti, kdo jí neporozuměli, budou materialistickým smýšlením rozrušeni tak, že tomu pokušení podlehnou. Přestože věří v Krista, budou věřit na Krista v těle.
Ti však, kteří pochopili skutečný duchovní život, ti budou chápat, že „opětný příchod Krista“ v našem století – jakožto největší událost – znamená: Kristus přichází k lidem v duchu, protože se lidé svým vývojem k duchovnu vyvinuli až ke Kristu. A tím se „Kázání na hoře“ v našem století naprosto změní. Všechno bude takzvaně „nově utvořeno“. Naplněni bohem neboli blahoslavení budou ti, kteří svojí prosbou o ducha v uplynulých inkarnacích budou tak daleko, že vystoupí do oblastí království nebeského, kde před jejich duchovní zrak předstoupí Kristus.
Tak by mohla být v tomto smyslu znovu podávána každá jednotlivá věta „Kázání na hoře“ v jeho nové podobě. Křesťanství bude moci opět získat svá svědectví jen tehdy, jestliže se pochopí živoucně, jestliže se ví, že to není nic mrtvého, nýbrž že je to prostoupeno životem. V oné době, a je to naše doba, v níž materialistické bádání bere lidem evangelium a vyprávění o Kristu, bude – často se to zdůrazňovalo – duchovní bádání evangelia lidem vracet. To je setkání, ne náhodné, ale nutné, potřebné. Nechť v naší době – protože její materialistické smýšlení, které dostoupilo určitého vrcholu, je také v určité krizi – vystupují určití ubozí lidé, „chudáci“, kteří na základě bludné filosofie mohou dospět k podivnému názoru, že existují účinky bez příčin, že žádný historický Kristus Ježíš neexistoval. To je něco, čemu by měl anthroposof rozumět! Měl by se dokonce dovést dívat s určitým soucitem na ty ubohé lidi, kteří jsou vzdor své filosofii natolik zapředeni do materialistického smýšlení, že si naprosto odvykli schopnosti tušit ducha – a proto stále odporují větě: Není účinku bez příčiny! Křesťanství jako účinek tu nemůže být bez příčiny! Bude to anthroposofie, která na základě duchovního bádáni bude lidem hlásat Krista v oné podobě, v níž je živý, – jen když lidé budou chtít chápat tyto nauky – chápat natolik, aby jasně poznali: Kristus znovu přijde, ale ve vyšší realitě, než je fyzická; v takové realitě, k níž bude možné vzhlížet jen tehdy, když si nejprve získáme smysl a pochopení pro duchovní život.

Zaznamenejte si do svého srdce, čím má anthroposofie být: Má být přípravou pro nastávající velkou epochu lidstva. Přitom nepovažujte za podstatné, zda duše, které jsou dnes vtěleny, budou i potom ve fyzickém těle, když Kristus vylíčeným způsobem opět přijde, nebo zda již prošly branou a pobývají v životě mezi smrtí a novým zrozením. Neboť co se bude dít ve 20. století, má význam nejen pro fyzický, ale i pro všechny ostatní světy, s nimiž je člověk ve spojitosti. A právě tak, jako lidé vtělení mezi lety 1930 až 1950, prožijí zření éterného Krista, právě tak nastane mohutný obrat ve světě, ve kterém člověk žije mezi smrtí a novým zrozením. Právě tak, jako Kristus sestoupil po mystériu na Golgotě do podsvětí, tak i účinky událostí, které se v naší době odehrávají pro obyvatele fyzické úrovně, zasahují vzhůru do duchovních světů.
 A lidem, kteří se nepřipraví na tuto událost pomocí duchovní vědy, těm v oné době unikne mohutné dění, jež se uskuteční v duchovních světech, v nichž pak člověk žije po smrti. Tito lidé pak musí čekat až na nové zrození, aby se pak na Zemi dověděli, co je učiní schopnými přijmout nový Kristův impuls. Neboť ke všem Kristovým impulsům, které nás mají povznést tak vysoko, musíme získat schopnosti zde na fyzické úrovni. Člověk nebyl postaven dolů do fyzického světa jen tak – pro nic za nic! Zde si musíme osvojit to, co nás vede k porozumění Kristova impulsu. Pro všechny žijící duše je anthroposofie přípravou na událost Kristovu, která nás čeká v nejbližší době. Tato příprava je nutná. A po této Kristově událostí budou následovat další ve vývoji lidstva. Bude to závažné zameškání pro lidi, kteří se nechtějí pozvednout v našem století ke Kristově události, jestliže k tomu mají příležitost.
   
                          Rudolf Steiner: Vstup Krista do vývoje lidstva
    ©2012 Připravila: VĚRA pro http://novazeme2010.ning.com