1.ARCHETYPY 2.PSYCHÉ A KOSMOS

 ŽENSKÉ A MUŽSKÉ ARCHETYPY PODLE ŘECKÉ MYTOLOGIE
http://ografologii.blogspot.dk/2008/02/zenske-archetypy-bohyne-podle-anticke.html





  STANISLAV GROF - PSYCHÉ A KOSMOS
              http://zerooospace.blogspot.dk/2010/02/grof-psyche-kosmos.html

 
ARCHETYPY
NÁVŠTĚVA U GRAFOLOGA A PSYCHOLOGA VOJTĚCHA FRANČE

Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekli dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív nebo později znovu vrátí.

Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého.

Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného něž rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.

Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.( C.G.JUNG )


PERSONA
Slovo persona můžeme nahradit českým slovem maska. Paradoxem masky je vnitřní anonymita versus něco výrazného, co dáváme na odiv. Jsme vidět - a nejsme vidět. Ví-li herec, že je pouhým nástrojem, hráčem, maska mu - podobně jako účastníkům karnevalu - propůjčuje svobodu. Pokud se však s maskou ztotožní, a zapomene svou pravou identitu, maska mu doslova k tváři přiroste a stane se jeho vězením, zvykem, železnou košilí, již není schopen z tváře sejmout.( CELÉ )

STÍN

Co je to stín? Stín je nevědomou součástí naší osobnosti, kterou jsme vytěsnili a o které obvykle vůbec nevíme. Stín je to, co sami na sobě nepříjmáme a nemáme rádi, něco s čím se nedokážeme smířit: naše "temné já", které obvykle obsahuje naše agresivní, nemorální, egoistické nebo pudové složky, které jsme vlivem našich rodičů asociovali s pocitem viny. Potenciálně však může stín obsahovat i dobré, instinktivní nebo vitalizující kvality, které jsou pro náš vývoj žádoucí. ( CELÉ )

ANIMA

Nejčastějším zobrazením animy jsou božské páry indické, čínské a řecké mytologie. Vyskytují se tak hojně a univerzálně, že je třeba je pokládat za univerzální lidskou projekci. Splynutí protikladů božského páru bývá vyjádřeno androgynitou nějakého božstva (má mužské i ženské znaky), které jsou známkou nadpozemské dokonalosti. Podle C.G.Junga - ideální rodičovské praobrazy, vytvořené už v ranném dětství. Tyto obrazy mají značnou dynamickou energii, které se vědomí s velkým odporem brání; o to víc pak působí v podobě projekce. Za užitečný zvyk považuje C.G.Jung instituci kmotrovství (kmotr a kmotra), kteří by na sebe měli přijmout projekce rodičovského imaga (božského páru) pro duchovní blaho křtěného dítěte: aby ideální obraz rodičů nemohl být znehodnocen jejich reálnou podobou.( CELÉ )

ANIMUS

Animus je vnitřní obraz muže uvnitř ženské psýché, kondenzát veškeré zkušenosti ženských předků ve vztahu k mužům. Jeho analogií je logos jako princip ducha a tvůrčího slova. Na rozdíl od animy je animus uvnitř ženy složeninou několika mužských obrazů či podosobností, které navenek naopak hledají vyjádření v průmětu do jednoho muže. Ideál, který by tuto mnohočetnost kompletně pojal, se tak stává prakticky nemožný. Animus v ženě je zdrojem nepodložených, ale o to důrazněji projevovaných mínění (otřepané pravdy, fráze, jednoduchá hesla, nadávky, otřesné nelogičnosti, chyby v kauzalitě). Takový projev přivádí obvykle muže do stavu nepříčetnosti, jako reakce na to se probouzí mužova anima, čímž se na chvíli role muže a ženy prohodí: muž na výčet "pravd" a "logických argumentů" reaguje afektivně, podrážděně, iracionálně: v tu chvíli je obětí své animy. Muži trpí iracionálními náladami a ženy iracionálními přesvědčeními. Animus je také zdrojem (iluzorních) ženských fantazií o mužích. Jako je kvalitou animy neurčitost, je kvalitou anima určitost, jednoznačnost. Je-li žena ovládána svým animem, projevuje své názory s intenzivní určitostí, přičemž to vůbec nemusí znamenat logičnost nebo podloženost takového úsudku. ( CELÉ )

BOŽSKÉ DÍTĚ 

Motiv dítěte nepředstavuje něco, co bylo a dávno zaniklo, není to tedy pouhý zbytek, nýbrž systém fungující v přítomnosti, jehož účelem je smysluplným způsobem kompenzovat nebo korigovat neyvhnutelné jednostrannosti a extravagance vědomí. V indvidiuačním procesu anticipuje postavu, která vznikne ze syntézy vědomých a nevědomých prvků osobnosti. Proto je to symbol sjednocující protiklady... je například vyjádřen kolem, kruhem, koulí nebo kvaternitou jako další formou celosti.
 Zdá se, že příběhy o "božském dítěti" zobrazují zranitelnost tohoto původního kódu po sebeurčení duše tváří tvář všem strašlivým překážkám - stejně jako jeho numinózní nepřemožitelnost a chráněnost magickými silami přírody. Ježíš tento paradox a zázrak vyjevuje pomocí metafory o hořčičném semínku:
"Je jako hořčičné semínko, menší než kterékoli jiné, padne-li však na úrodnou půdu, vzejde z něj veliký strom, jež ukryje všechny ptáky nebes."  ( CELÉ )

ARCHETYP MATKY

 Archetyp matky ztělesňuje "magickou autoritu ženství"; moudrost přesahující rozum; to, co je "dobrotivé, pečující, snášenlivé, poskytující růst, plodnost a potravu"; místo magické proměny a znovuzrození; vše, co je tajné, skryté s svírající, co svádí a probouzí strach, co je neodvratné a osudové. Archetyp má numinózní nádech. Autorita vlastní, lidské matky těží částečně z moci vrozeného archetypu.
Základní 3 indické guny (trojzubec Kálí) přísluší rovněž archetypu matky: dobrota a péče (sattva), vášeň a orgiastická emocionalita (radžas) a temnota podsvětí (tamas). Trojnost Velké matky se dá také vyjádřit triádou - neposkvrněná krása (Koré - bílá barva), nespoutaná láska (Démétér - červená barva) a osvobozující smrt (Baba Jaga, Kálí, Hekaté, Smrtka - černá barva).
V nevědomí muže často archetyp matky splývá s animou. Ambivalentní aspekty: bohyně osudu (súdičky). Ambivalenci archetypu matky lze vyjádřit slovy "milující a strašná"; indická Kálí (kala znamená čas, její náhrdelník lebek se může kdykoli změnit v náhrdelník z chryzantém, je ztělesněním prapůvodního života, který nezná naše zjemnělé rozlišování dobra a zla, který nezná žádnou etiketu; smrt je návratem v její všeplodící lůno; bohyně času, života a smrti, v jedné ruce drží misku s jídlem, v druhé meč, třetí rukou nás zve k sobě a ve čtvrté svírá useklou lidskou hlavu). Její obdoby jsou Baba Jaga nebo balijská bohyně Rangda. V Egyptě najdeme bohyni Hathor, jejíž jméno znamená "ta se dvěma tvářemi" - tedy i Egypťané si byli velmi dobře vědomi děsivé dvojznačnosti Velké matky. Kromě symbolů krávy (vyživující mateřství) a Mléčné dráhy (galaktické měřítko překračující vše osobní a lidské, nekonečno, z něhož nás mrazí) bývá zobrazována s kruhem na hlavě mezi dvěma rohy, který jakoby říkal: "pomněme, že život a smrt, vznikání a zanikání jedno jsou." Archeologové, neznalí psychologických aspektů mytologie, si to však vysvětlují jako symboliku posmrtného života. Sup na hlavě mateřské bohyně odkazuje k tomu, jak končívá vše živoucí a tělesné a jak efektivně je to opět recyklováno. Také ale symbolizuje, stejně jako zuby a vyplazený jazyk Kálí, věčný, neukojitelný hlad Velké bohyně, zobák a chřtán, v němž skončí vše živé. V pravé ruce svírá Hathor klíč k tajemství života/smrti.  ( CELÉ )

MOUDRÝ STAŘEC

 Archetyp moudrého starce je ztělesněním moudrosti, smysluplnosti bytí, vhledu, intuice a hlubokých znalostí. V pohádkách a mýtech se zjevuje jako čaroděj, mág, věštec, rádce, mentor, lékař, profesor, pohádkový dědeček, převozník, poustevník žijící v lese, duchovní mistr, guru, pravdu hledající poutník nebo moudrý mnich.Moudrý stařec (latinsky Senex) je zosobněním neomezeného ducha.V našem běžném životě se s ním nejčastěji setkáváme v podobě nějaké moudré rady, kterou nám "znenadání" poskytne náš přítel, kněz, bratr nebo člen rodiny, mocná duchovní bytost nebo osoba vyznačující se mravní ušlechtilostí. Rada a opora moudrého starce přichází v nejtěžsí chvíli duchovního vývoje (v době kdy je noc nejtemnější a úsvit zdánlivě nejdál). Jeho rada je jako semínko, které padne do naší duše a později, ve vhodný okamžik, vyklíčí a vyroste ve "velký strom, jenž ukryje všechny ptáky nebes". Můžeme jej potkat v podobě osoby obojího pohlaví, anebo jej "zaslechnout" v podobě vnuknutí, vnitřního hlasu nebo příběhu. Jeho možnosti jsou nekonečné jako duch sám. Stalo se vám někdy, že jste v knikupectví "jakoby náhodou" otevřeli nějakou knihu a vaše oči spočinuly na řádku, který jakoby v tu chvíli byl určen právě vám? Řekl vám někdo jakoby mimoděk něco tak jednoduchého a pravdivého, že vás až zamrazilo? Možná, že vám pokynul moudrý stařec. Kdo říká, že musí mít podobu staříka z pohádky? "Duch vane, kam se mu zlíbí,"praví se v Novém zákoně. Cílem, k němuž nás tento archetyp vede, je poznání a opravdová, vnitřní mravní ušlechtilost a čistota. (CELÉ ) 

KORÉ

Archetyp Koré (Persefoné) je v psychologii muže součástí animy, v psychologii ženy spíše součástí archetypu matky nebo Bytostného Já. Odpovídá podvojnosti matka – panna a objevuje se střídavě v obou podobách. Mýtus o Démétér a Koré je bytostně ženský, muž má v tomto mýtu pouze úlohu svůdce nebo dobyvatele. Koré se v představách ženy zjevuje jako neznámá mladá dívka, neprovdaná matka, tanečnice, korybantka, menáda nebo nymfa. "Panneskost" této postavy je symbolem soběstačnosti a aduality: nemá svůj protiklad, překračuje hranice mužského a ženského.Základním atributem Kory je bezmocnost, odpovídající původnímu mýtu, ve kterém je Kóré jako mladá, nevinná dívka trhající kvítky narcisu na rozkvetlé louce svedena a znásilněna bohem Hádem, který kolem projíždí se svým spřežením a poté ji unese k sobě do podsvětí. Její matka, Démétér ji marně hledá po celé zemi a propadá zoufalství. Nakonec dospěje k dohodě s Hádem, že Koré bude vždy moci na dvě třetiny roku navštívit svou matku, ale pak se zase na zbylou část roka vrátí do podsvětí. Doba, kdy je Koré v podsvětí, prý dala vzniknout období zimy, zatímco je-li Koré u své matky, vše opět kvete a panuje léto.
Tematika plození a svatby, zániku a smrti se v archetypu Kory neustále obměňuje. Představme si překrásný květ, který na okamžik rozkvete, aby byl vzápětí utrhnut. Zdánlivá krutost a nesmysluplnost těch několika okamžiků je však vyvážena účastí na věčném koloběhu života, který je ve svých předcích a potomcích nesmrtelný. Rituály, na první pohled krvavé a barbarské, pomájí člověku zakusit spojení s tímto nekonečným kontinuem bytí, čímž dávají životu/smrti, jež jsou neoddělitelné, hluboký smysl: člověk není jen osamělý ostrov, ale naopak celým oceánem, není jen náhodně vyrostlou květinou, ale celou loukou květin, člověk není jen osamělou melodií, ale nenahraditelnou součástí symfonie přírody. Život bez smrti by nedával žádný smysl, stejně jako smrt bez života. Zakoušet smrt (svých vzpomínek a emocí, které už nepotřebujeme - tedy znovuzrození) už uvnitř života samého je očišťující a překrásné, protože život a smrt jsou jedním celkem. Nekrofilní a vzhledem ke smrti paranoidní způsob uvažování může v lidské mysli
vzniknout až rozumovým oddělením celku života a smrti.
Koré vyjadřuje čistotu, neposkvrněnost, nevinnost, nosí zcela bílý oděv (bílý jako sníh - Sněhurka) a vyvažuje tak daleko démoničtější a živelnější podstatu ženskosti, jímž je Démétér, Hekaté nebo Baubó a další podoby archetypu matky, které jsou asociovány s barvou temně rudou a černou. Teprve v tomto zvláštním protikladu orgiastické nespoutanosti – a bezmocné nevinnosti se rýsuje podstata ženství, kterou muž není schopen pochopit, neboť se na ženu dívá jen skrze projekci své animy. Démétér a Koré jsou ztělesněním matriarchátu, ve kterém je úloha mužského prvku zanedbatelná a nahraditelná. Účast na starověkém kultu Démétér byla povolena pouze ženám, muži měli vstup zapovězen. Démétér a Koré, matka a dcera tvoří protiklady nahoru – dolů, moc – bezmoc, starší – mladší. Žena je spojena s nekonečnou linií svých předků, miliony předchozích matek a dcer. Z každé dcery se stane později zase matka, je to věčný koloběh života připomínající klasické ruské „bábušky“, kde byla ve větší obsažena menší a v ní ještě menší atd. Toto spojení s linií mateřství s sebou přináší pocit nesmrtelnosti, pocit celosti a propojení s celkem života, zbavuje ženu pocitu izolace. To je účel všech rituálů, které jsou spojeny s archetypem Koré: mají obnovit pocit sounáležitosti s kontinuitou života, katarzi a omlazení. Ženská psýché se těmito rituály „nabíjí“ a očišťuje. Pradávným slovem, který pro to používáme, je REGENERACE, což neznamená nic jiného než znovuzrození. Podle M. Elliadeho je regenerace opakováním prvotního aktu Stvoření. Každoročními rituály se napodobuje chaos (orgie, šašek se stane králem a král šaškem), aby mohl být znovu nastolen, obnoven kosmický řád jako na počátku světa. Jde o zážitek "čistého" času v okamžiku Stvoření, spálení všech hříchů a vin celé obce. (CELÉ )

PLUTO

Zobrazuji je zde lineárně a tak se jeví jako seznam položek odshora dolů. Ve skutečnosti by bylo potřeba každý řádek napsat na jeden papírek, tyto papírky rozstříhat a hodit do řeky a pak je za několik let vylovit rybářskou síťkou tisíce kilometrů dolů po proudu (představme si třeba ústí La Platy, kde není vidět z jednoho břehu na druhý). Jedině pak bychom měli představu, jak drobné dílky "plutonské" pravdy to jsou. Plutonský proud masy je ve skutečnosti onou celou řekou, která k nám tyto lístky přinesla. O této mase se nedá říci nic, neboť je nepopsatelná. Lze pouze bláznivě psát vzkazy na papír a posílat je dolů po proudu.
Ti nemnozí, kteří je vyloví, vědí.
Na druhou stranu teprve po přečtení celého textu, začnou mnohé jednotlivosti dávat smysl, začnou vysvítat z temnoty jako nápisy na zdi starobylého paláce.
Vytržené z kontextu se mohou jevit tím, čím nejsou. (CELÉ )

DIVOKÝ MUŽ

Keltové Divého muže zobrazují jako Cernunna s jelením parožím a listím na hlavě nebo jako Herna Myslivce, jenž je doprovázen smečkou bílých psů s červenýma ušima. Cernunnovými společníky byly delfín, gazela, lev a pes. Cernunnova družka byla nazývána Artio ("Medvědice).
Tato archetypální energie bohužel ze západní kultury postupně "odchází" expanzí Říma a náporem křesťanství. Církev se činí, seč může, aby byl tento "pohanský bůh" vymýcen. Poslední stopy tohoto Velkého lovce se ztrácejí kdesi na počátku středověku (kolem roku 1100). Tu a tam se ještě mihne ve středověku na obrazech Pietra Brueghela. Je (spíše tušen než znám) pod jménem Divý muž a je jakousi komplementární dvojicí k Marii Magdaleně, která je například na kresbě německého malíře Schweigera z r. 1515 vyobrazena s celým tělem od hlavy až k patě (kromě kloubů a bradavek) porostlým vlasy, přičemž ji tři andělé odnášejí do nebe.Zkrátka, křesťanská kultura se od tohoto archetypu / energie / božstva / kvality / symbolu / obrazu čím dál tím víc odřezávala, až jej zcela potlačila do nevědomí. Spálila všechny mosty vedoucí k tomuto prastarému zřídlu mužské, jangové, přitom však zemité, vodní, vlhké, živočišné, prudké, extatické, chtonické, sexuální, nespoutané energie. (Totéž se zřejmě stalo komplementářní Ženské bohyni, o níž populárně pojednává Šifra mistra Leonarda.)
Od starých Řeků je pak živel vody a země spojován s výhradně ženským principem, kdežto živel ohně a vzduchu je označován jako bytostně mužský. Robert Bly upozorňuje, že se tím něco důležitého vytrácí.
Muž-lovec už není spojen s lovenou zvěří ani matkou zemí. Ocitá se kdesi v umělém vzduchoprázdnu, v němž se nemůže cítí smysuplně a plnokrevně sám za sebe (anebo tento smysl pak zoufale hledá skrze ženství a mateřství, které mu však hloubku mužské moudrosti zprostředkovat nemůže - do ní může být zasvěcen výhradně skupinou starších mužů - lovců - šamanů - válečníků). Muž přestává být spojen s gravitací, hmotou, zemí, materií a emocemi a stává se neukotveným básníkem, filosofem, intelektuálem, utopickým věčným dítkem, kdežto ženě je od té toby připisováno všechno nízké, pasivní, tvárné, primivní, sexuální (to, co je jako země a voda "dole"). Robert Bly naopak archetyp Divokého muže asociuje s principem vody, jak je chápán v Tao-te-kingu - ta síla, jež "vyhledává nejspodnější hladinu" a sama od sebe proniká všude. ("Pan-")( CELÉ )




KNIHA: CESTA DIVOKÉHO MUŽE - RICHARD ROHR, JOSEPH MARTOS ( rovněž v odkazech )
              http://www.fatym.com/abcd/k/000184/default.html