♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥Buď vítán a buď sám sebou. Jsi-li přítel, otvírám ti náruč i srdce, Jsi-li neznámým,dlouho jím nebudeš, Jsi-li nepřítel,láska tě přemůže.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

proroctví z knihy Zasvěcení

Dva trendy - jeden starověký a jeden moderní - probouzí vědomí světa. Jsme svědky celosvětové a dynamické renesance starověké moudrosti. Jóga, meditace, životní síla řízení, akupunktura, ayurveda, a výsledky dalších postupů jsou nyní velmi rozšířené. Zároveň podobné poznatky se promítají do vědy a tvůrčí práce intuitivních průkopníků. Mysl-tělo, lékařství, kvantové vědomí, životní síla léčení, holistické zdraví, psychické povědomí, bojová umění jsou jen některé ze stovek čerstvých projevů nadčasové moudrosti.
Proč tyto dva trendy, co se nyní děje?
Lidský vývoj je cyklický. Vstoupili jsme pro nás do "nové éry" , ale je to věk, který sdílí vědomí stavitelů pyramid a starověkých mudrců, kdy povědomí o subtilní energii a vyšším vědomí byl standard - ne výjimkou.
AMIT GOSWAMI-KVANTOVÝ AKTIVISTAvideo(zde)

Každá pravda prochází třemi fázemi: Nejdříve je zesměšňována. Pak násilně odmítána. A nakonec je akceptována jako samozřejmost.
A.Schopenhauer
Abychom udělali pořádek ve světě, musíme nejdříve udělat pořádek v národě, abychom udělali pořádek v národě, musíme nejdříve udělat pořádek v rodině, abychom udělali pořádek v rodině, musíme nejdříve udělat pořádek ve svém osobním životě, abychom udělali pořádek ve svém osobním životě, musíme udělat pořádek ve svém srdci. Confucius

"Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvé vlastnosti,kterých se podvědomě snažíš nenávistí a bez úspěchu zbavit.Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil." J.MEDO

Buďte královský dědic, kterým opravdu jste! Buďte jako lotos, který ačkoli zrozen ze slizského bahna na dně jezera, pomocí své čisté síly vůle povstane nad vodu, aby viděl slunce a nechal se inspirovat jeho paprsky. Sathya Sai

Léčení duše je léčení energie, kterou jste si vytvořili v tomto nebo v minulém životě, je to tedy proces uvolňování energie připoutanosti k minulé situaci, člověku nebo věci.
Při cíleném léčení duše dochází ke zvýšení vibračního vzorce zhuštěné energie, aby se osvobodila a navrátila se do své duše.
Stav našeho energetického pole zajišťuje způsob, jakým způsobem přijímáme univerzální energii. Pokud frekvence vibračního vzorce (který je vtisknut na energetickém poli) není dostatečně vysoká, aby námi energie přirozeně proudila, jsme připoutáni k nižším energiím, které nás dostávají do konkrétních situací, které nám umožňují, abychom se odpoutali. Energie musí proudit. Pokud neproudí, jsme k něčemu připoutáni.

Odvracíme-li své vědomí od fyzické dimenze do dimenze duchovní - "vypneme-li" vnější svět, ať už zavřením očí, rozostřením zraku, meditací, spojením se s Vyšším Já - dostáváme inspiraci. Jednáme správně. Správně se rozhodujeme. Můžeme předvídat. Můžeme léčit. Můžeme svět učinit lepším místem k životu. JOSÉ SILVA

Nyní nastal čas pro vaše pravé já - krásné, nadané a zázračné - aby znovu povstalo. Toto je znovuzrození vaší skutečné
přir
ozenosti, kterou jste až do tohoto okamžiku skrývali nejen před druhými, ale i sami před sebou. Až v příštích dnech a týdnech pocítíte znovu nalezený pocit jistoty a nadšení, přivítejte jej s otevřenou náručí. A především se respektujte, milujte a ctěte, protože jste nádherné a talentované bytosti.

Select Language

translate

úterý 19. listopadu 2013

ZIMNÍ SLUNOVRAT-Mytologický a historický rámec tématu, JAK JE TO S TOU LUCIÍ



S L U N O V R A T
Mytologický a historický rámec tématu



   
 Úkol přesně vymezit mytologický rámec oslav zimního slunovratu u Slovanů je kvůli kritickému nedostatku zpráv o slovanské mytologii vůbec nadmíru složitý, neřku-li v absolutní výpovědní hodnotě neuskutečnitelný. Historické zprávy o slovanských oslavách zimního slunovratu chybí úplně, informují nás až středověké církevní zákazy, stopy v dnešních slovanských jazycích a především materiály zachycované etnografickým výzkumem od 19. století, které budou i naším nejvydatnějším zdrojem. Na tyto prameny je však nutno hledět zvláště kriticky, jak bude popsáno dále.


U Římanů je svátek zimního slunovratu nazýván Saturnáliemi a je zasvěcen původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Později byl ztotožněn s řeckým Kronem. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ Saturnova panování, kdy bylo všeho dostatek, tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil.




Dalším pro nás důležitým pramenem je kult boha Mithry. Tento indoíránský bůh slunce a světla je doložen již staroindickými védami a íránskou Avestou. Když v 1. století př. n. l. římská říše připojila východní maloasijské provincie, dostal se jeho kult až do Říma, kde se začal velice rychle šířit. Mithra zastával úlohu prostředníka mezi bohy a lidmi, jeho kult jevil četné rysy známé dnes z křesťanství, jako byl i jakýsi křest svěcenou vodou, přijímání chleba a vody nebo vína, postupy ve zkouškách mravní vytrvalosti. Nejdůležitější je pro nás ale ten fakt, že Mithrovo narození bylo slaveno 25. prosince. Mladé křesťanství také svádělo s mithraismem velice krutý boj, snad aby křesťanství podkopalo jeho základy, byl Mithra ztotožněn s Ježíšem Kristem. Od tohoto momentu přijal Ježíš jasné atributy slunečního božstva, a proto také začalo být slaveno jeho narozením kolem zimního slunovratu. Pravidelné oslavy Kristova narození právě na zimní slunovrat jsou známy již od 4. století.

Tyto děje však pochopitelně zatím neměly na Slovany, kteří v této době snad stále žili ve své pravlasti v Zakarpatí, žádný dopad. Je nesmyslné tvrzení, že svátky vázající se k zimnímu slunovratu přešly ke Slovanům až s křesťanstvím. Něco takového zcela odporuje realitě agrárních euroasijských kultur, pro které mělo slunce a jevy s ním spojené klíčovou úlohu. Něco takového také jasně vyvrací etnografie, která nalezla v průběhu vánočních svátků u Slovanů takové množství předkřesťanských elementů, že je jimi někdy i domněle křesťanský charakter svátků zcela zastřen.

Otázka, jak pohanští Slované svátek zimního slunovratu nazývaly, není podnes uspokojivě vysvětlena. V dnešních Slovanských jazycích zní pojmenování tohoto svátku různě. České slovo vánoce a slovenské vianoce je přejetím z německého Weihnachte, což znamená svatá noc. Hornolužickosrbské hody, dolnolužickosrbské gódy a kašubské gòdë přestavují sice archaické označení, ale praslovanské slovo godъ znamenalo svátek obecně. Velmi starobyle působí i slovinské označení božič, chorvatské a srbské božić a makedonské božik’, které označují fakt narození „mladého boha“. Polské Boże Narodzenie, ukrajinské rizdvo a ruské roždestvo mohou představovat až označení křesťanské, svoji strukturou však odpovídají i realitě pohanské.

Velice prastaré jsou běloruský název koljady a bulharské koleda. Je to nepochybné předkřesťanské přejetí (psl. kolęda) z latinského Kalendae, jakž se označoval první den každého měsíce, zvláště se pak oslovovaly Kalendae prvního měsíce v roce. První zpráva o slavení koledy Slovany jsou již v Euchologiu synajském z 9. století, kde stojí: „Jašte kto vъ 1 denъ idetъ na kolędą enuarě, jakože prъvěe pogani tvorějachą…“ Podobná zmínka se nachází i v ruských Zápovědích svatých otců z 11. století. Kulturně historický podtext přejetí tohoto slova a snad i některých charakterů svátku je však zcela nejasný. Zdá se, že slovo Koleda v určité době prakticky zcela vytlačilo na téměř celém slovanském území starší název slavností zimního slunovratu. Výraz koleda pak začal označovat i element, který byl při tomto svátku nejvýraznější, a to maškarní průvody, které jsou dosvědčené už z nejstarších dob po celém slovanském areálu.

O nejstarším názvu slovanského zimního slunovratu nám svědčí paradoxně neslovanské jazyky a to maďarské Karácsony a rumunské Crăciun, které v obou případech označují svátky vánoční. Je to nepochybné přejetí z praslovanského Kračunъ, vzniklého metatezí z *Korčunъ. Slavení Kračunu bylo na Rusi zapovídáno již ve 12. století. Jako obecné označení vánoc se uchovalo na Slovensku. Slováci z Detvy zpívají: „Ide, kračún ide, nový rok prikvitá“. Na Podkarpatské Rusi se tak nazývá obřadní chléb pečený na Štědrý den, u Bělorusů znamená koročun démona smrti, u Bulharů a Makedonců se tak ojediněle nazývá vánoční poleno kladené na Štědrý večer na oheň. Výklad slova kračunъ není jistý. Často se vykládá z *kortъčunъ z přídavného jména *kortъkъ – krátký a činitelské přípony -unъ, což by označovalo nejkratší den v roce. Tento výklad však není jazykovědně přesvědčivý, takto by totiž muselo být kratunъ, nikoliv kračunъ. Záviš Kalandra spojuje slovo kračun s mýtickou postavou českého Kroka, kterého ztotožňuje s římským Saturnem. Tedy z dobrého vládce v létě se stane zlý a všeničící představitel zimy, který je zlikvidován, aby mohl cyklus začít znovu. Etymologicky pak spojuje slovo kračun i Kroka s kroutiti, tedy vytvářeti cykly, neboť jako cyklus je u dřevních národů vnímán i čas.

Přijetí křesťanství Slovany mělo velice silný vliv i na průběh a výklad svátku zimního slunovratu. Jak již bylo řečeno výše, ke Slovanům se dostalo křesťanství až dlouho poté, co došlo k synkrezi s mithraismem. Slovanům byl už prezentován Ježíš jako božstvo se silnými slunečními atributy, proto byl jimi velice rychle ztotožněn s domácím slunečním božstvem. Doba oslav narození Krista byla navíc totožná s dobou narození domácího slunečního božstva, což velice urychlilo a usnadnilo synkrezi slovanského slunečního kultu s křesťansko-mithraistickou směsicí. Dalším pramenem synkreze byli křesťanští misionáři a kněží přicházející nejčastěji ze západní Evropy, kteří vměšovali do tradic místa svého působení i ty elementy, které znali ze své domoviny. Kvůli tomuto je zachycená podoba průběhu tohoto svátku vždy výslednicí těchto různorodých vlivů a často není vůbec možné říci, jakého původu je ten daný element, neoddělitelně nám splývají některé významy pohanské s křesťanskými.

Průběh a význam svátku.

Charakter etnografického materiálu z různých oblastí slovanského areálu je velice rozdílný. Ačkoliv církvi samotný fakt slavení zimního slunovratu jako svátku narození Krista nevadil, trnem v oku jí byl jeho průběh, který se vůbec neshodoval s představami církevních hodnostářů. Proto můžeme již od raného středověku sledovat řadu církevních zákazů namířeným proti očividně pohanským elementům provázejících vánoční svátky. Tyto církevní výtky trvaly místy až do 19. století. Jejich porušování bylo pokutováno nebo jinak stíháno. Kvůli tomu se tyto původní elementy postupně oslabovaly, až někdy úplně zanikly, jako například v 18. století až na výjimky vymizel u Srbů zvyk koledování.

Nejvíce archaických prvků můžeme sledovat v oblastech izolovaných nebo jinak odlehlých, jako je tomu například na Balkáně, kde byla lidová kultura prakticky zakonzervována příchodem Turků ve 14. století a téměř se nevyvíjela až do století devatenáctého. Proto právě balkánské zvyky patří vůbec k těm nejstarobylejším v celé Evropě. Po dlouhou dobu byl od ostatního dění ve světě izolován i pravoslavný svět, proto i u východních Slovanů, zvláště pak u Rusů, můžeme nalézt různé starobylé prvky. Daleko horší situace je v českém prostředí. Čechy prošly po christianizaci započaté v 9. století několika náboženskými zvraty, kde nová konfese vždy odvrhne starou i se zvyky třeba jen domněle s ní spojenými. Tak proběhla po husitském hnutí v 15. století protestantizace českého prostoru, poníž následovala v 17. století opět rekatolizace, která opět mnoho původních prvků setřela. Na Moravě, v Polsku a na Slovensku, kde byla společnost těchto zvratů ušetřena, je situace o poznání lepší. Proto v etnografií zachycených českých vánocích můžeme vidět jen nepatrné zbytky pohanských rituálů, na rozdíl od vánoc balkánských, kde nemusíme křesťanský charakter svátků ani zpozorovat. Je nutno ještě poznamenat, že nelze předpokládat, že průběh oslav zimního slunovratu byl v minulosti zcela totožný, rozdíly byli jistě patrné již od vesnice k vesnici, proto ani nám nepůjde o přesnou rekonstrukci průběhu tohoto svátku, nýbrž budeme sledovat rysy strukturně si odpovídající.




Sluneční božstvo Slovany ctěné při zimním slunovratu není v žádném doloženém pramenu jmenováno, proto ani není zcela korektní ho nějak konkretizovat. My tak ovšem učiníme, neboť z mytologických souvislostí považujeme tento vztah za evidentní. Nejvyšším a nejstarším slovanským bohem je Svarog, jehož jméno souvisí se sanskrtským výrazem pro nebe svarga. Je to bůh nebes a otec všech dalších nebeských bohů. Jeho prvorozeným synem, zplozeným s bohyní země Mokoší, je Dažbog, bůh slunce, který převzal po svém otci vládu nad světem. Jeho jméno znamená dávající bůh, neboť je jako slunce dárcem života na zemi, jeho sluneční paprsky jsou oploditelé země. I lidé, Slované, se nazývají vnuky Dažboga.






Dažboga, jako slunečního boha, ovlivňují oba sluneční cykly. Je to jednak cyklus malý, který symbolizuje střídání dne a noci. V mytologických představách symbolizuje východ Slunce jeho narození, o čemž svědčí mimo jiné i na příklad makedonský výraz raďanje na sonceto ve smyslu východ slunce nebo nám všem důvěrně známá pohádka O dědu Vševědu, kde děd Vševěd – sluneční božstvo, se ráno budí jako malé dítě a večer se vrací domů jako stařec. Pro nás je však významnější cyklus veliký, roční. Zde se Dažbog na zimní slunovrat jako dítě rodí z lůna Matky země na východě, během jara dospívá a sílí, až nakonec zcela zažene zimu představovanou Moranou. Na letní slunovrat dojde jeho síla vrcholu, až postupně opět začne stárnout a na zimní slunovrat opět umírá. Ptáte se, jak je možné, že probíhá malý a velký sluneční cyklus současně? Je to stejně tak dobře možné, jako planeta Země rotuje současně kolem vlastní osy a kolem hvězdy Slunce. Mytologický svět nemůžeme posuzovat podle materialistických zákonů. Pro náš účel bude pochopitelně nejdůležitější fakt Dažbogova úmrtí a opětovného narození a také to, co se děje mezi tím.

Mezi badateli probíhá spor o to, zda li byl počátek slovanského roku vázán na zimní slunovrat, nebo probíhal na jaře. Oba tábory hýří velice přesvědčivými argumenty, neboť jak svátky zimní, tak jarní přímo oplývají magickými praktikami majícími vliv na celý rok. My tento spor ovšem považujeme za bezpředmětný, neboť tento „rok“ klidně mohl současně začínat v zimě i na jaře. Slované totiž vnímali čas cyklicky a potřeba počítat letopočty u nich neexistovala. Proto ani rok nemusel mít přesně stanovený počátek. Praslovanské slovo godina totiž označovalo jakoukoliv vymezenou dobu, slovo rokъ znamenalo doslova „lhůta“. Když bylo potřeba roky počítat, tak se sčítala léta. Proto sluneční rok mohl klidně počínat zimním slunovratem a vegetační rok mohl bez problému začínat na jaře.



 Dnes je termín konání Vánoc, svátků, které se staly následníkem slovanského Kračunu, určen vždy křesťanským způsobem, tedy 25. prosince u katolíků a 7. prosince u pravoslavných. Dnes nemůžeme říci, zda li byl původní Kračun vázán přímo na den zimního slunovratu, nebo zda probíhal v jiném termínu. Důležitý je fakt, že různými přesuny v kalendářích došlo i k rozdělení původně jednotného svátku na dva – na Vánoce a na Nový rok. Ve dvacátém století dokonce došlo k jeho rozčtvrcení, mnozí v pravoslavných zemích oslavují jak západní Vánoce a Nový rok, tak pravoslavné Vánoce a Nový rok. To je však až záležitost ryze moderní. Významné pro nás je, že elementy vážící se původně jen k zimnímu slunovratu můžeme dnes nalézt u různých svátků nacházejících se kolem něj.




Nejdůležitějším elementem doprovázející průběh vánočních svátků je oheň. Tento prvek byl původně vlastní všem Slovanům, u západních Slovanů všech velice brzy zanikl a jediným jeho pozůstatkem je zapalování svíček. Oheň se zapaloval se západem slunce a nesměl vyhasnout až do rána. Je doloženo, že v minulosti se rozdělávaly ohně veliké, při kterých se scházela celá vesnice nebo městská čtvrť. Po mnohých církevních zákazech se však tyto ohně začaly zmenšovat, až se stáhly jen do jednotlivých domácností. V Rusku je zachován zvyk, že se na kopec přivezl vůz slámy, tam se převrhl a zapálil. Také se slámou obmotalo kolo, které se zapálilo a poslalo dolů z kopce. Přitom se zpívalo: „Koleso, gori-katis’, s vesnoju krasnoju vernis’!“ Točící se kolo představovalo slunce, které se začalo opět obracet k jaru.

Nejširší uplatnění nalézají magické praktiky soustředěné kolem ohně u jižních Slovanů. Zde hospodář na Štědrý den ráno při svítání odchází do lesa, kde poseče zvláštní vánoční poleno zvané Badnjak nebo Bădnik. Jmenuje se tak podle názvu Štědrého večera, který se zde nazývá Badnji večer. Slovo „badnji“ pochází od slovesa bъděti, bdíti. Symbolizuje to ten fakt, že se na Štědrý den nechodilo spát, nýbrž se držela bdělá stráž u ohně. Stejného původu je i latinské slovo wigilia, které pochází „vigiliare“, bdíti, držeti stráž. Dodnes někteří srbští starci bdí na Štědrý večer až do jitřní mše. Bdění na Štědrý večer známe i ze starých Čech.

Obdobu Badnika nalézáme i u jiných národů. Zvláštní poleno se na Vánoce pálilo i u Germánů (Julblock), vyskytuje se i u Litevců a mnoha dalších národů. Nejčastěji bývá Badník z dubové dřeva, ale používají se i jiné dřeviny, jako např. hruška. Vždy to však muselo být dřevo zdravé, hladké a nepoškozené. S Badníkem jsou svázány nejrůznější magické praktiky. Před tím, než se usekne, bývá poléván vínem nebo mlékem, mazán medem, sypáno na něj zrní nebo obětován koláč. Srbský hospodář ho před useknutím takto pozdraví: „Dobro jutro, Badnjače, i čestit ti Božić!“ Hledí se na to, aby Badnjak po useknutí padl směrem k východu. Poté se donese domů a zapaluje se až při soumraku. Význam Badnjaka není uspokojivě vyložen. Nejspíše se jedná o symbol starého roku, který je už neplodný a umírá, proto bývá spálen. S jistou dávkou představivosti ho můžeme vyložit jako starý Dažbogův idol, který je na nejdelší noc v roce spálen, aby se mohla Dažbogova síla příštího dne obnovit. Charakteristické je, že na několika místech v Srbsku je na Badnjaku zabíjeno prase, které se jí na první svátek vánoční. Dbá se na to, aby krev prasete Badnjaka smáčela. To by představovalo zbytek Dažbogovi krvavé oběti. Někdy bývá badnjaků více, často tři, nebo připadá jeden na každého mužského člena rodiny, to je však prvek bezpochyby mladší. Ve Vojvodině se skákalo třikrát přes oheň, ve kterém Badnjak byl, aby byli lidé ochráněni od zla. Také si každý vzal z ohně žhavý uhlík a přehazoval ho z dlaně do dlaně řka: „Kroz oganj prolazio da od ognja ne ležim.“ Uhlíky a popel ze shořelého Badnjaka jsou cenným magickým artiklem. Bývají uchovávány a používány při léčbě různých nemocích nebo bývají rozprašovány po polích, aby přinesly dobrou úrodu.

Pálení ohňů při nejdelší noci v roce má několik zásadních významů. Prvním z nich je fakt, že při svém zapálení při západu slunce do sebe oheň vstřebá poslední zbytky Dažbogovi síly a udrží ji po celou noc, kdy Slunce neexistuje. To, že Dažbog zemřel, má za následek, že svět přijde o nebeského vládce, nastane chaos a zmizí také hranice mezi světem a podsvětím. Všechny bytosti spojené s podsvětím, které mohou působit na člověka nepříznivě, se nyní klidně pohybují po světě. Tvrdí se, že tuto noc chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Země se otvírá a ukazuje v sobě ukryté poklady, skály pukají a balvany se pohybují, rozkvétá kapradí, pod sněhem kvete tráva a květiny, v sadech stromy plodí ovoce, včely v úlech a lesní zvěř se budí ze zimního spánku a domácí zvířata mluví lidskou řečí. Voda ve studních se mění v medovinu nebo víno, v řekách a pramenech proudí zlato nebo stříbro. Člověk se může leccos dozvědět o své budoucnosti, ať už z úst mluvících domácích zvířat, nebo formou různých věšteb. V Čechách se například v noci nahé dívky chodily dívat do studně, kde spatřily svého ženicha. Podrobovat se takovým věštbám bylo však velmi nebezpečno, neboť mohly člověku předpovědět i jeho vlastní smrt, což se po té vždy také vyplnilo.

Setřením hranice mezi světem a podsvětím ale do světa nepronikly jen škodlivé síly, běsi a čerti, ale také duše předků. Tyto duše se právě soustřeďují kolem hořícího ohně, který vytváří ochrannou zónu v tomto chaosu. Proto se v Rusku zapalovaly tyto ohně i na hřbitovech. Štědrovečerní večeře nikdy nemohla začít, dokud hospodář duše předků nepozval. V Rusku volali lidé u ohňů na své zemřelé příbuzné: „Ivan, Petr, zdes’ li vy? Prichodite i obogrejtes’“. V Polsku zase hospodář volal: „Pójdźże, dziadku, do obiadku.“ V Makedonii hospodyně rozhazovala do všech koutů ořechy, jež byly pro duše předků potravou. Obecně rozšířeným prvkem, doloženým i z Čech, je při večeři prostírat o jedno místo navíc a po večeři nechat pro předky zbytky jídla na stole. Předek mohl přijít na návštěvu i v lidské podobě, nejčastěji jako chudý tulák nebo pocestný, proto pro něj vždy bylo připraveno pohoštění. Předek mohl přijít i v podobě zvířete, nejčastěji vlka, ptáka apod. Takového původu je i jihoslovanský polažajnik, první vánoční host. Charakteristické je, že tímto polažajnikem mohlo být i zvíře, které se záměrně přivádělo do domu. Kvůli tomu, že dům byl během vánočních svátků naplněn dušemi předků, musely se všechny práce dokončit do soumraku. Poté se nesmělo už ani uklízet, nebo foukat na nábytek, aby duše předků nebyly rušeny. Z tohoto důvodu se také u vánočního ohně všichni museli chovat tiše a uctivě.

Štědrovečerní večeře začínala po soumraku poté, co byl zapálen vánoční oheň, slavnostním přípitkem, který pronášel hospodář, a který přál domu zdraví, štěstí, úrodu a blahobyt. Přitom také zval k večeři duše předků. Bulharský hospodář vezme obřadní chléb nad hlavu řka: „Da se ražda pšenicata pod păt i nad păt, klasovete da stanat kato lăžici, a zărnata – kato drenki. Da se ražda grozdeto, ečemikăt i carevicata! Da se plodjat agnetata, kozite i kravite! Djado Bože, ela ni na gosti da večerjame zaedno!“. Podobně sedlák z Vojvodiny: „Za srećna kolača, da bog živi orača, i njiva da rodi, marva da plodi i mi da smo živi i zdravi!“. Večeře bývala vždy postní, přísný půst se držel přes celý den až do večeře. Na stůl je přineseno vždy co nejvíce jídel, které dala zahrada, pole i les, aby tak byla zajištěna hojnost po celý rok. V Čechách se například vařil hrách, v Rusku zvláštní kaše s medem a rozinkami zvaná kuťja. Nikdy nesměly chybět jablka představující zdraví, ořechy symbolizující hojnost a česnek pro svoji ochrannou roli. Obecně u Slovanů je rozšířen zvyk při této příležitosti pojídat česnek namáčený v medu. Ústřední postavení hrálo pečivo, které se jedlo hned jako první po přípitku a lámal ho a rozděloval hospodář. U nás to byla staročeská calta, což byla vánočka nebo houska, u Poláků to byla zvláštními reliéfy zdobená oplatka, která nahradila do středověku používaný chléb. U jižních Slovanů to byl koláč pečený z bílé pšeničné mouky a na vrchu byl zdoben reliéfy. Už vlastní tvar koláče nám připomíná svým tvarem sluneční disk. Častou výzdobou pak byla reliéfně ztvárněná a často stylizovaná svastika v kruhu, starý sluneční symbol. Jinde se místo svastiky dělal kříž v kruhu. Tento koláč, stejně tak jako polská oplatka, byl často mazán medem. Koláč se dělí vždy na tolik dílů, kolik je členů domácnosti, navíc se nechává jeden díl pro předky. Někde se ještě zvláštní díl dává dobytku a nosí na pole. Do koláče bývá často zapečen stříbrný peníz nebo jiný magický předmět, kdo ho najde, ten bude mít štěstí po celý rok. Čas po večeři rozhodně nebyl žádnou dobou smutku a melancholie. Ve středověkých Čechách si církevní představitelé často stěžovali, že se muži i ženy po štědrovečerní večeři bujně veselí a hrají v kostky.

S večeří bylo spojeno mnoho magických úkonů majících za úkol zajistit zdraví, úrodu a blahobyt po celý rok. Stejně tak se provádí při večeři i po ní mnoho věšteb. Značně rozšířená je věštba z ořechových jader. Dobré a zdravé jádro věštilo člověku zdraví a hojnost, scvrklé a špatné jádro pak znamenalo nemoci a bídu, kdo vylouskl černé vysušené jádro, mohl i umřít. Další oblíbená věštba, známa již ze starých Čech, je z jádřince rozkrojeného jablka. Dobré znamení byl zdravý jádřinec ve tvaru hvězdy. Ze starých dob je známé i pouštění svíček po vodě nebo lití olova.

Jeden z motivů, u kterých nejsme schopni rozlišit pohanský nebo křesťanský původ, je motiv slámy. Tento prvek hraje důležitou roli u všech Slovanů, podobné jsou i zvyky spjaté s jeho použitím. Před večeří je do domu přinášena sláma a rozprostírána na podlaze, v Polsku se váže do snopů, které jsou nazývány dziadami. V Makedonii je sláma rozprostřena po podlaze do tvaru kříže, na ní prostírá a jídávalo se přímo na podlaze. Stejně tak se dělo i v Srbsku. V Polsku se dávala sláma na stůl, přes který se přehodil ubrus. V Rusku se ze zrní sypal na stůl symbol kříže uzavřený do kruhu, což je opět starý sluneční symbol. V Srbsku hospodář nebo hospodyně, když nese slámu do domu, kdáká jako slepice, ostatní členové rodiny pípali jako kuřata. Někdy se na podlaze prostřené slámou i spalo. Děje se tak údajně proto, že i Kristus se narodil v chlévě na slámě. S celým tímto elementem je však propojeno takové množství agrární magie, že není možné jednoznačně určit jeho původ. Všem Slovanům je společný zvyk po Vánocích touto slámou obmotávat ovocné stromky, aby dobře rodily. Někde se pálí a rozprašuje po polích, aby se tak zajistila dobrá úroda.

Jak již bylo výše uvedeno, k nejarchaičtějším prvkům oslav zimního slunovratu patří koledování. Původně se jednalo o obchůzky mladých mužů, kteří nosili masky nebo byli přestrojeni v různá zvířata. Masky se dělaly z kůry, dřeva nebo kůže, někdy se zdobily hady nebo úhoři, mohly mít rohy a vousy a celkově měly dosáhnout se možná nejbizardnější podoby. Široce doložený je také zvyk převlékat se do ženských šatů. Koledníci vždy chodili ve skupinách, pokud se dvě skupiny setkali, mívalo to za následek rvačku. Jeden z koledníku nesl na tyči šesti nebo osmicípou hvězdu, v Rusku se doprostřed dávala svíčka, takže hvězda ve tmě zářila. Tento symbol má údajně představovat betlémskou hvězdu, spíše se ale opět jedná o výsledek křesťansko-pohanské synkreze, neboť tato „hvězda“ stejně tak dobře může představovat i nové zářící slunce. Jinde sebou koledníci nosili loutku malého dítěte sedícího na zlatém sedle, což může být opět symbol mladého Dažboga – Božice, o čemž svědčí o Vánocích často jmenovaná barva - zlatá, barva slunce. Příkladem nechť je tato srbská koleda:

„Božić Božić bata
Nosi gutu zlata
Da pozlati vrata
I oboja poboja
I svu kuću do kraja!“

Koledníci nesměli mít pět dnů před koledováním styk se ženou. Nesměl se jím také stát ten, v jehož rodině někdo v minulém roce zemřel. Koledníci chodívali po domech, kde je většinou přijala hospodyně. Oni zazpívali několik koled, které jednak oznamovaly fakt narození „mladého boha“, potom přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. Nechyběly přitom ani kratší hrané scénky. Koledování mělo především apotropický účel. Jak již bylo řečeno, v období kolem zimního slunovratu působí na zemi různé nebezpečné síly a bytosti, proti kterým je třeba se chránit. Převlékání se do masek je metodou mající zajistit ochranu, která je rozšířená po celém světě. Bizardní masky a přestrojení do zvířecí podoby mají tyto běsi zastrašit. Podobně člověka nepoznají, pokud se převleče do ženských šatů. Ochranný význam mají i koledy. Jejich smyslem je tyto nepříznivé síly vypudit, o čemž svědčí i tato staročeská koleda:

Čert: „O vy batuláci,
sprostí tuláci,
do kostela nechodíte,
pánu bohu se nemodlíte,
zanechte toho dítěte
a přidržte se mně,
krále, knížete.“

První pastýř: „Bratře, jest tady čert,
chce s námi míti nějaký žert,
zažeň ho do pekla.“
Druhý pastýř: „Di, ty mrcho huhlavá,
do tvýho pekla,
sic tě uvážu na řetěz,
budeš skákat jako pes
z místa na místo.“
Čert ustoupí a pastýři dále vítají boží děťátko.

Koledníci dostávali od hospodyní dary, ať už v podobě jídla, pití nebo peněz. V Čechách si koledníci za obdržené peníze kupovali „pivo kolední“. Při jeho pití tropili nezbednosti, opíjeli se a prali se, což se stávalo předmětem výtek církve. Zbytek darů si dělili.


Poprvé se chodilo koledovat již po večeři na Štědrý den, nepočítáme li tzv. dětskou koledu, která mohla být přes den, to je však spíše až záležitostí pozdější. Poté, co se oslava Vánoc stáhla do soukromí, často zbylo z těchto obchůzek jen zpívání koled po večeři. V Bulharsku se chodilo na koledu o štědrovečerní půlnoci. Štědrým dnem však koledování neskončilo. Na koledy se chodilo až do Tří králů (Bogojavljenie), neboť chaos v přírodě trval až do tohoto dne. Slunce totiž bylo novorozenětem stále neschopným účinně zasáhnout. V Čechách se ustálil zvyk koledování na sv. Štěpána. Jasné pohanské elementy v maškarních průvodech koledování se staly trnem v oku církve, proto proti nim tvrdě vystupovala. V minulosti hojně dosvědčený rituál z celého slovanského světa postupně mizel, až někde zmizel docela, jinde se proměnil na „nevinnější“ dětskou koledu.




O nic méně rituálů se vázalo i na první svátek vánoční, Boží hod. Jak již bylo řečeno, ti co mohli, bděli až do jitřní mše u ohně, který nesměl vyhasnout. Samotné zrození Božice ohlašuje první zakokrhání kohouta. Toto první zakokrhání často následuje střelba z pušek. Hospodář, jehož kohout poprvé zakokrhal, bude mít úspěch v novém slunečním roce zaručen. Samotný rituální charakter měla již snídaně, kdy se v Čechách jedla vánočka, která však byla původně i pokrmem štědrovečerní večeře. V Srbsku se na ráno připravuje zvláštní nekvašená pšeniční placka z bílé mouky zvaná čestnica. Údajně má představovat „boží plenku“ pro právě narozeného Božice. Na horní straně čestnice bylo reliéfně zobrazeno šest nebo sedm soustředných kruhů a uprostřed byla růžice, symbol slunce. Na vrchu byla také pomazávána medem. Čestnice se při snídani obřadně lámala. Mohl v ní být zapečen peníz, jehož nálezce se mohl na štěstí v následujícím roce spolehnout. Ve Vojvodině byl místy k snídani zabíjen a pojídán kohout, jež je posvátným slunečním zvířetem, proto se nejspíše jedná o pozůstatek oběti slunečnímu božstvu.

Pro nás má ale hlavní význam oběd, resp. hlavní jídlo, prvního svátku vánočního. V Čechách se obědvala na Boží hod husa. Na západě to byl potom krocan, kterýžto později pronikl i do slovanských oblastí. V jihoslovanském a východoslovanském prostředí je zachován však mnohem starobylejší obsah příslušného oběda, většinou ze zde totiž peče prase, jen v některých horských oblastech také ovce nebo i jiná zvířata. Vepř hraje totiž v symbolice zimního slunovratu velice důležitou roli. Prase je totiž velice starobylým posvátným zvířetem Dažboga i jiných slunečních bohů, snad pro svou příslovečnou kulatost. Ne nadarmo se ještě dnes českým dětem říká, aby se na Štědrá den postily, jinak neuvidí „zlaté prasátko“. O tom, že toto rčení nepředstavuje pokladničku na mince, svědčí charakteristická zlatá sluneční barva. Tímto „zlatým prasátkem“ je bezpochyby původně zamýšlen ráno zrozený, kulaťoučký a zlatě zářící mladý Dažbog – Božic. I se zabíjením, přípravou a konzumací vánoční vepřové pečínky je spojeno opět nepřeberné množství magických rituálů. Již bylo zmíněno, že někdy bývá vepř zabit na Štědrý den na Badnjaku tak, aby ho smáčela krev. Zvíře se peklo na rožni celé i s hlavou a nohami, nesmělo se před obědem čtvrtit. Po upečení se také někde mazalo medem. V Chorvatsku se vepř konzumoval poté, co se rodina vrátila z půlnoční mše, ve Slavonii se jedly pouze vepřové klobásy. Původ českého zvyku na Štědrý večer pojídat vinné klobásy je nejistý. Hlava z prasete se nechávala a jedla se až na Tři krále.

I zbytky z pečínky byly obdařené zvláštní magickou mocí. Kosti se nesměly dávat psům nebo kočkám, aby se lidé v domě nehádaly. Chlapci ve Vojvodině si nechávaly kůstky z prasečího rypáku, neboť pokud se touto kůstkou dotkli děvčete, které se jim líbilo, měli úspěch zaručen. I při obědě se na Boží hod zvlášť prostíralo pro duše předků. Jinde tuto úlohu již sehrál polažajnik, který byl zván na oběd.

Svátky vázané k zimnímu slunovratu trvaly až do Tří králů (6. ledna), v pravoslavném prostředí nazývaném Bogojavljenie (19. ledna). Po celou tuto dobu chodili koledníci a lidé se museli chránit před škodlivými silami. Zapovězen byl pohlavní styk a různé především ženské práce. Do tohoto období se vklínil i kalendářní Nový rok, kdy si příbuzní a známí chodili přát štěstí a zdraví, popř. se i obdarovávali drobnými dárky. Podle českého zvyku se ten den neměla jíst pernatá zvěř, aby lidem neuletělo štěstí. V Makedonii se nazývá dvanáct dní mezi Božik’em a Bogojavljeniem Nekrsteni nebo poganski denovi. Věřilo se, že po tyto dny chodí stále duše mrtvých po světě. V Bulharsko se jim říká Mrăsnite dni a tvrdí se, že v jejich průběhu je země děravá nebo že nebe je otevřené a ráj i peklo se slili v jedno. Ženská tabu měli ten důvod, že Boží matka byla ještě v šestinedělí. Pořádek do světa se vrací až se Třemi králi nebo Bogojavleniem, kdy se dělají na dveřích domů ochranné kříže. Tento zvyk je sice údajně křesťanského původu, přesto svým významem může stejně dobře zapadat i do předkřesťanského výkladu těchto zimních svátků.
Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. Už v nejstarších dobách bylo vypozorováno, že kromě cyklu denního slunce prožívá ještě cyklus roční, který spočívá v postupném prodlužováním a opětovném zkracováním dnů, na což jsou vázány i změny počasí a pravidelné střídání ročních období. Zjištěny pak byly i dva hlavní přechodové body tohoto cyklu, zimní a letní slunovrat. Přirozenou abstraktní reflexí tohoto děje byla pak představa, že slunce se na zimní slunovrat rodí, s přibývající silou slunečních paprsků a délkou dne roste a dospívá, až dosáhne na letní slunovrat vrcholu své síly, potom ale s přibývající nocí začne opět stárnout a slábnout, až na zimní slunovrat zemře, aby se v zápětí mohlo znovu narodit.

 http://novazeme2010.ning.com/profiles/blogs/zimn-slunovrat

Lucie noci upila, tak na zdraví!
Jak praví pranostika, Lucie noci upije a dne nepřidá. Co to ale znamená? Častá interpretace tohoto přísloví praví, že na 13. prosinec připadal zimní slunovrat, a tedy nejdelší noc v roce před gregoriánskou reformou. Ve skutečnosti je to složitější. Směšuje se tady několik pranostik dohromady. Ke svaté Lucii se vztahují též tvrzení „Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc“ a „Když přijde svatá Lucie, najde tu už zimu.“ V těchto případech jde bezesporu o zimní slunovrat. Jak je možné, že zimní slunovrat někdy připadal na 12. či 13. prosinec?
Juliánský kalendář, z něhož vycházel i kalendář křesťanský, operoval s délkou roku 365,25 dne. V kalendáři měly roky 365 dní a jednou za čtyři roky se vkládal přestupný den na konec února (původně vlastně konec roku, neboť ten v souladu s přírodními cykly začínal v březnu, ale to je už jiný příběh).
Problém je, že oběh Země okolo Slunce trvá 365,24219… dne. Neboli je o 11 minut kratší než předpokládá juliánský kalendář. Co je však 11 minut proti celému roku, že? V 16. století se tento zdánlivě zanedbatelný rozdíl nasčítal už na 10 dní. A protože křesťanské církevní svátky se odvíjejí od Velikonoc a jejich datum zase určuje první jarní úplněk, bylo těch deset dní, o které byl kalendář napřed oproti cyklu ročních období, už docela znát. Když to hodně zvulgarizuji: duchovní rozměr ročního cyklu se střetl s čistě materiálním problémem – lidé slavili církevní svátky v době, kdy bylo třeba pracovat na polích.
Papež Řehoř XIII. proto v roce 1582 rozhodl, že se oněch přebytečných 10 dní vynechá. Po 4. říjnu měl následovat 15. říjen 1582. Aby se nadále kalendář nerozcházel s koloběhem ročních dob, byla zavedena výjimka pro letopočty dělitelné 100 (tedy konce století). Ty by podle juliánského systému byly přestupné, ale v novém kalendáři přestupné nejsou. Dále byla ještě zavedena výjimka z výjimky, tedy konce století dělitelné 400 přestupné přece jen jsou. Tento kalendář používáme dodnes a nazýváme jej gregoriánským. Jeho zavedení do praxe ovšem poněkud skřípělo, takže Isaac Newton se narodil zároveň v roce 1642 i 1643, v Rusku mohl jistý Uljanov (krycí jméno Lenin) ještě v roce 1917 zmást imperialisty tím, že říjnovou revoluci provedl v listopadu, Řekové přijali gregoriánský kalendář až v roce 1923 a pravoslavná církev vůbec. To je ale zase už jiný příběh, a tak zpátky k Lucii.
S ohledem na těch osm až devět dní mezi Lucií a slunovratem lze odhadnout, že asi tak ve 14. století mohla nejdelší noc v roce opravdu vycházet na svátek svaté Lucie a spekulovat, že někdy tehdy vznikla tvrzení o Luciině moci, nejdelší noci a nálezu zimy. Pranostika Lucie noci upije a dne nepřidá však popisuje něco jiného! Než se pustím do vysvětlování, ještě učiním jednu poznámku. Hodně lidí zná jen první polovinu, tedy „Lucie noci upije“. V tom případě by šlo o výše popsaný případ. Druhá polovina „a dne nepřidá“ však není jen nějaký přívažek či bezvýznamný vysvětlující dodatek. Je klíčem k pochopení celé pranostiky.
Problém je dost náročný na logiku a představivost, tak si, prosím, před následujícími odstavci nalejte něco dobrého k pití a sáhněte po připraveném vánočnm cukroví (průběžnou kontrolu chuťové stability je třeba nepodceňovat).
Naše Země se otáčí. Díky tomu se střídají dny a noci. Jedna otočka Zemi trvá 23 hodin 56 minut a 3,5 sekundy, ale dny a noci se střídají po celých 24 hodinách. Ten téměř čtyřminutový rozdíl je způsobený tím, že Země zároveň obíhá okolo Slunce, což se na obloze projevuje nenápadným posouváním Slunce mezi hvězdami proti směru jeho zdánlivého denního pohybu od východu k západu. V období před zimním slunovratem začíná být důležitý ještě jeden zdánlivý pohyb Slunce po nebeské sféře – jeho denní oblouk neustále klesá. Ráno, při východu Slunce, se jeho roční protipohyb s klesáním denního oblouku sčítají, večer, při západu Slunce, se ale naopak vzájemně odečítají. Projevuje se to tím, že před zimním slunovratem ráno Slunce vychází čím dál později, protože od předchozího dne kleslo na obloze níž a ještě později proto, že od předchozího rána nabralo téměř čtyřminutové zpoždění kvůli ročnímu pohybu. Noc se tedy na „ranním konci“ prodlužuje velmi rychle. Naopak večer Slunce díky klesání svého denního oblouku zapadá každý den o něco dříve než předchozí, ale díky tomu, že během dne nabralo trochu zpoždění kvůli ročnímu pohybu, zapadá přece jen později, než kdyby Země okolo Slunce neobíhala. Na „večerním konci“ se tedy noc prodlužuje pomaleji.
Ačkoli se zdá, že jsme zase už u nějakého jiného příběhu, není tomu tak. Pokud se vám podařilo pochopit mé předchozí logické prostocviky, jsme společně u cíle. S blížícím se slunovratem se totiž tempo poklesu denní dráhy slunečního kotouče po obloze zpomaluje. Okolo svátku svaté Lucie se pokles vyrovná se zpožděním způsobeným ročním pohybem a po vzájemném odečtení se tyto efekty vynulují. Výsledek: okamžik západu Slunce se na Lucii „zastaví“ a poté už Slunce každý den zapadá o něco později. Tedy na „večerním konci“ se noc už zkracuje – Lucie noci upila! Ráno se však noc prodlužuje o tolik, že celková délka noci bude ještě do 21. prosince růst. Lucie tedy přece jen dne nepřidá. Teprve po zimním slunovratu (letos 22. prosince 38 minut po půlnoci), začne Slunce po obloze znovu stoupat a noci se začnou zkracovat. S východy Slunce se to ale začne zlepšovat až v lednu.
Jev popsaný pranostikou o Lucii, která noci upije, je tak komplikovaný a její dokonale stručná formulace vzhledem k té složitosti problému tak filigránsky vybroušená, že si troufám pochybovat o jejím lidovém původu. V podezření z autorství držím astronomy, již měli dříve za úkol sestavování kalendářů. Na druhou stranu bych nerad podceňoval moudrost našich předků. Je možné, že v dobách, kdy lidé nebyli zahlceni audovizuálním, elektromagnetikým ani světelným smogem, dokázali takové jemné nuance přírodních cyklů zachytit. V každém případě považuji to rčení za klenot mezi našimi pranostikami.
Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové

Svatá Lucie-jak se slaví ve Skandinávii

13.12.Den Svaté Lucie se slaví ve školách a jiných veřejných místech s "Lusiatog" ( přehlídka, průvod),děti se oblékají do bílých kostýmů. Navštěvují také nemocnice a střediska pro seniory, aby šířily radost a vánočního ducha. Rozdávají luciaboller (šafránové pečivo) a zpívají adventní písně.  V každé škole, je jedna šťastná dívka vybrána jako Svatá Lucie, oblečená v bílém rouchu s červenou šerpou symbolizující Luciinu násilnou smrt, a s korunou svíček na hlavě. Ostatní dívky nosí bílé šaty  se stříbrnými korunami, a chlapci nosí špičaté klobouky a hůlky.
Tento den je velmi významný ve skandinávských zemích. V prosinci je denní čas velmi krátký a tma a noc velmi dlouhá. "Lucy", se překládá jako "zářící světlo". Po zimním slunovratu se dny prodlužují, a Svatá Lucie je zároveň oslavou příchodu prodloužení dnů.
 Dívky, křehké a nevinné přinášejí naději na vítězství světla nad tmou, dobra nad zlem, nevinnosti nad prostopášností...Je oslavou nevinné krásky, která dala přednost lásce duchovní před fyzickou. Síla jejího utrpení v průběhu staletí vyvanula, dnešní Lucie je znamením přicházejícího světla a naděje.
Legenda o Svaté Lucii.
St. Luice se narodila v Syrakusách na Sicílii kolem r.283 a zemřela v r.303 našeho letopočtu. Její rodiče chtěli, aby se provdala za muže, kterého nemilovala. Chtěla se celý svůj život věnovat  pomoci chudým. Na protest proti manželství, si vyňala oči, a poslala je onomu muži. Legenda říká, že se její oči zázračně obnovili v ještě krásnější. Oslepeni se stalo na nejkratší a nejtemnější den v roce, na zimní slunovrat.

http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=lBJKK5LK1Zg 



Žádné komentáře:

Okomentovat

Dokud se nerozloučíš se svou osobností, nenajdeš svou individualitu. Individualita je dána existencí, osobnost vnucena společností. Osobnost je sociální pohodlnost.
Společnost nemůže tolerovat individualitu, protože individualita za ní nepůjde jako ovce. Individualita má kvalitu lva a lev kráčí sám.
Ovce jsou vždy ve stádě, doufají, že to bude ve stádě pohodlnější. Stádo jim dává pocit ochrany, bezpečí. Když někdo zaútočí, ve stádě se spíš zachráníš. Ale sám? Jenom lvi chodí sami.
Každý z vás se narodil jako lev. Společnost vás však neustále podmiňuje, programuje vaši mysl jako mysl ovce. Společnost vám dává osobnost: velmi pohodlnou, hodnou a velmi poslušnou osobnost.
Společnost chce otroky, ne lidi, kteří jsou absolutně oddaní svobodě. Společnost chce otroky, protože všechny její pochybné zájmy vyžadují poslušnost.

Starý zenový příběh vypráví o lvu, který vyrostl mezi ovcemi a dokud ho jeden starý lev nepopadl a nepřitáhl k rybníku, kde mu ukázal na hladině jeho vlastní obraz, myslel si, že on sám je také ovcí. Mnoho z nás je jako lev z tohoto příběhu - představa, kterou o sobě máme, nepochází z naší bezprostřední zkušenosti, ale z názoru druhých. "Osobnost" vnucená z vnějšku nahrazuje individualitu, která mohla vyrůst zevnitř. Stáváme se jen další ovcí ze stáda, která se nedokáže svobodně pohybovat, ani si uvědomit svou pravdivou identitu.
Je na čase, aby ses na hladině rybníka podíval na svůj obraz, a osvobodil od všech domněnek, jimiž druzí podnítili tvé myšlení. Tancuj, běhej, poskakuj, křič co tě napadne: cokoli, co probudí spícího lva uvnitř.
Osho One Seed Makes the Whole Earth Green, Kapitola 4