„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“

Duchovní bádání nám ukazuje, jak do Lukášova evangelia vplynulo buddhistické chápání světa, se vším tím, co dokázalo dát lidstvu. Opravdu by se dalo říci, že to, co proudí k člověku z Lukášova evangelia, je buddhismus. Ale tento buddhismus proudí z tohoto dokumentu přece jenom v docela zvláštní podobě. Proudí z něho tak, že v té podobě, jak je v něm obsažen, je srozumitelný i té nejprostší mysli.

V Lukášově evangeliu nám podivuhodné místo vypráví o tom, jak pastýřům na poli zvěstuje anděl, který se jim stal viditelným, že se jim narodil „Spasitel světa“. A pak se evange­lium zmiňuje, že když anděl dopověděl své zvěstování, přistou­pilo k němu „množství rytířstva nebeského“ (Luk. 2,13). Představte si tedy obraz, jak se tito pastýři dívají vzhůru a jak se jim zjevuje něco jako „otevřené nebe“, a jak se před nimi rozprostírají v mohutných obrazech bytosti duchovního světa. A co je pastýřům nyní zvěstováno?

To, co jim je zvěstováno, je oděno do monumentálních slov, do slov, jež zaznívala stále znova během celých dějin a stala se vánoční průpovědí v křesťanském vývoji. K pastýřům se nesou slova, která, kdybychom je správně přeložili, by zněla asi takto:

„Z výsostí se zjevují božské bytosti, aby zavládl mír dole na Zemi mezi lidmi, kteří jsou prodchnuti dobrou vůlí“ (Luk. 2,14). Lukášovo evangelium nám poskytuje obrazné imaginativní poznání z kroniky akáša.

 V tomto obraze se ukazuje jeden z velkých duchovních proudů, který kdysi prostupoval vývojem lidstva; stále výš a výš, takže v době palestin­ských událostí už mohl jen zářit z duchovních výší na Zem. Před příchodem Krista Ježíše na Zem, několik století před ním, se naposled rozšířil v podobě buddhismu.

Co lidem zazářilo v Indii, co tam kdysi rozechvívalo mysl a srdce lidí jakožto náboženství soucitu a lásky, jako veliký, obsáhlý pohled na svět, a co je i ještě dodnes pro velkou část lidstva duchovní potravou, to zasvitlo lidem poznovu ve zjevení, jež přijali pastýři. Neboť i tomuto proudu, bylo určeno, aby vplynul do palestinského zjevení.

  Když se pět nebo šest století před naším letopočtem objevil na Dálném východě Buddha, mohl se stát tím, kým byl, jenom proto, že ve svých dřívějších inkarnacích už dosáhl v nejvyšším smyslu slova velmi vysokého vývojového stupně.

 Když byla Země ještě v raných stavech svého vývoje, ještě před dobou atlantskou a lemurskou, byla této bytosti, svěřena  úloha, jež jí zůstala po všechny věky : měla působit od epochy k epoše, a pokaždé tlumočit zemskému vývoji tolik, kolik je schopen svými bytostmi přijmout. 
 Pro každou takovou bytost – tedy pro každého bódhisattvu – nastává proto doba, kdy dojde, řekněme, se svým kdysi dávno přijatým posláním – až k bodu, kdy už se to, co byla s to nechat skanout „shůry“ do lidstva, mělo čas proměnit ve vlastní lidskou schopnost. Neboť to, co je dnes lidskou schopností, bylo dříve schopností božských duchovních bytostí, a bódhisattvové ji snesli z duchovních výsostí dolů k lidem. 
 Takový duchovní misionář tedy dojde k bodu, kdy si může říci: Dokonal jsem své poslání; lidstvu je teď dáno to, na co bylo připravováno po dlouhé a dlouhé věky. Když bódhisattva dospěje k takovému bodu, může se stát buddhou. To znamená, že pro něho nadejde chvíle, kdy už nemá zapotřebí se znova ztělesňovat ve fyzickém lidském těle jakožto bytost s určitým posláním.
 A lidé pak mají ten úkol, aby dále rozvíjeli to, co k nim dříve proudilo z nebeských výšin, a aby si řekli: teď je na nás, abychom se vyvíjeli takovým způsobem, abychom dovedli tyto schopnosti vytvářet sami v sobě. Když tedy vývoj pokročil tak daleko, že tyto schopnosti mohly na Zemi již působit v jednom jediném lidském jedinci, byl vytvořen i zárodek vlohy pro to, aby je lidé mohli v budoucnu rozvíjet sami v sobě. 
  Doba, ve které žijeme dnes; díváme se na minulost, kdy lidstvo bylo jasnozřivé, a hledíme do budoucnosti, kdy lidé budou znova jasnozřiví. Stále je však mnoho lidí odkázáno na to, co vnímají smysly a chápou rozumem a mravním úsudkem. Ale lidé se budou moci pozvedat stále více k plnému pochopení, že soucit je nejvyšší ctností, a že lidstvo se nemůže ve svém vývoji dostat kupředu bez lásky.

To, co dnes lidé poznávají svou vlastní silou jako vznešenou ctnost soucitu a lásky, to, k čemu se dnes pozvedá mravní smysl člověka, tomu museli být po mnoho a mnoho epoch vyučováni z nebeských výšin. A učitelem lásky a soucitu v dobách, kdy lidé ještě nebyli s to chápat povahu soucitu a lásky, byl onen bódhisattva, který se potom naposled vtělil v Gautamovi Buddhovi. 
 Zadíváme-li se nazpět na vývoj od událostí v Palestině směrem do minulosti až k Buddhovu kázání v Benáresu (Váránasí), můžeme pochopit cestu, kterou se bralo křesťanství, cestu kterou tak velkolepě vylíčil pisatel Lukášova evangelia. Od té doby, kdy bódhisattva dosáhl stupně buddhy, nemusel se už vracet na Zem; byl od té doby duchovní bytostí, vznášející se v duchovních světech a zasahující už pouze z nich do všeho, co se dělo na Zemi. 

A když se na Zemi připravovala ona nejdůležitější událost, stalo se, že pastýři byli na poli a zjevila se jim andělská individualita z duchovních výsostí, aby jim zvěstovala to, co líčí Lukášovo evangelium.

„A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského.“ Kdo to byl?

Kdo se tady zjevil pastýřům v nadsmyslovém obrazu, byl zduchovnělý, duchovním světlem projasněný (osvícený) Buddha, bódhisattva dávných dob, ona bytost – ve své duchovní podobě – jež po tolik tisíciletí přinášela lidem poselství lásky a soucitu. Teď, když už prošla svou poslední inkarnací na Zemi, vznášela se ve výsostech duchovního světa a ukázala se pastýřům v nebeských výších vedle anděla, jenž jim ohlašoval palestinskou událost.

Tak nás o tom zpravuje duchovní bádání. Ukazuje nám, jak se nad pastýři vznáší zduchovnělý bódhisattva z dávných dob. Ano, věci se tehdy seběhly tak – o tom nás zpravuje výzkum v kronice akáša – že v Palestině, „v městě Davidově“, se rodičům, pocházejícím z kněžské linie rodu Davidova, narodilo dítě. Toto dítě – zmiňuji se o tom výslovně – jež se narodilo rodičům, kteří, aspoň podle otce, pocházeli z kněžské linie rodu Davidova, toto dítě bylo vyvoleno k tomu, aby už od narození kolem něho zářilo a svou silou ho prostupovalo to, co mohlo vyzařovat z Buddhy, povzneseného do duchovních výší. Tak hledíme spolu s pastýři na jesličky, v nichž po svém narození ležel Ježíš Nazaretský, jak se mu obvykle říká; díváme se na něj a vidíme nad děťátkem od počátku svatozář; a víme, že tento obraz vyjadřuje sílu bódhisattvy, jenž se stal Buddhou, sílu, která dříve proudila  k lidem zvenčí a která teď působila na lidstvo z duchovních výšin a uskutečňovala svůj největší čin, když svým jasem obestřela betlémské děťátko, aby se mohlo potřebným způsobem včlenit do vývoje lidstva.

Tehdy, když tato individualita, jež nyní z duchovních výšin ozářila svou silou ono dítě rodičů z Davidova rodu, se sama narodila ve staré Indii, to jest, když se Buddha narodil jako bódhisattva, tehdy spatřil moudrý stařec ve vidění celou mocnou velikost toho, co jsme dnes vylíčili. A to, co nejprve spatřil v duchovních světech, to podnítilo tohoto moudrého starce – jmenoval se Asita – aby se odebral do králova paláce a vyhledal tam děťátko – bódhisattvu. Když je uviděl, předpověděl jeho mocné poslání jakožto Buddhy. K otcovu zděšení tehdy Asita předpověděl, že dítě nebude vládnout nad otcovou říší, nýbrž že se z něho stane Buddha. Avšak potom se dal do pláče; a když se ho dotazovali, zdali snad dítěti hrozí nějaké neštěstí, odpověděl Asita: „Ó ne! Já pláču, protože jsem tak starý, že se už nedožiji dne, kdy tento Spasitel, tento bódhisattva bude putovat po Zemi jako buddha!“ Asita se už tehdy nedožil proměny bódhisattvy v buddhu, jeho pláč byl tedy z jeho tehdejšího stanoviska až příliš oprávněný. – Ale Asita, který tehdy viděl bódhisattvu jenom jako děťátko v paláci Suddhódanově, Asita se narodil znova jako ta osobnost, kterou nám Lukášovo evangelium líčí ve scéně, kdy rodiče za Ježíše přinášejí oběť do chrámu (Luk. 2,25‑35). Je to Simeon; evangelium o něm uvádí, že byl naplněn duchem, když k němu přinášeli děťátko. Byl to on, týž, který se kdysi jako Asita rozplakal, protože ve své tehdejší inkarnaci už nemohl prožít, jak bódhisattva se stane buddhou. Teď mu bylo osudem dopřáno prožít další stupeň ve vývoji oné individuality. A protože byl tehdy naplněn duchem, když přinášeli Ježíše do chrámu, viděl nad děťátkem z Davidova pokolení světelnou glórii, svatozář zduchovnělého, osvíceného buddhy. Tu si řekl: Teď už nemusíš plakat; to, co jsi tehdy neviděl, teď to vidíš; teď vidíš nad tímto děťátkem svého Spasitele v jasu duchovního světla: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, v míru.“

RUDOLF STEINER : LUKÁŠOVO EVANGELIUM