KLÍČ K VELKÝM TAJEMSTVÍM

Víra a tím i naděje a láska jsou tak svobodny jako člověk; nemohou býti poručeny, jestliže lidé nechtějí se k nim přinutiti. Jsou to milosti a pravé náboženství. 
Jest možné, aby milost byla vynucována, aby lidé byli násilím vlečeni k tomu, co z nebe přichází volně a nezaslouženě? Je nutno si milosti přáti. 
Souditi o víře, znamená ji poutati, poněvadž předmět víry je mimo rozum. 
Táže-li se kdo: „Existuje Bůh?“ odpovím: „Věřím v něho.“ 
–„Ale jste si tím jist?“ 
– „Kdybych si byl jist, nevěřím, nýbrž vím.“

ELIFAS LÉVI - KLÍČ  K VELKÝM TAJEMSTVÍM

 Jednoho dne probudíme se z mučivého snu mdlého života; dílo naší zkoušky bude dokonáno, a budeme dosti silni proti bolesti pro nesmrtelnost. Pak budeme žíti v Bohu přebohatý život, vystoupíme v jeho dílech světlem jeho myšlenky, a vstoupíme v Nekonečnost dechnutím jeho lásky. Nepochybně budeme prvorozenci nové rasy, anděly příštího lidstva. Jako nebeští poslové projdeme Nezměrnem a hvězdy budou naše bílé čluny.

Potvrdí-li věda něco, čeho nezná, zničí se sama. Věda může dokonati dílo víry právě tak málo, jak víra může určiti vědecké poučky. Dogma víry, kterého by se věda směle zmocnila, může pro ni býti jen nesmyslem, stejně tak jako vědecká poučka daná za článek víry, jest v náboženském smyslu hloupostí; víra a věda jsou pojmy, kterých nelze zaměňovati. Také však nelze je stavěti proti sobě jako protiklady. Jest prostě nemožné věřiti opak toho, co se ví, aniž by bylo nutno odřeknouti se vědy; a stejně jest nemožné, aby věda dospěla k opaku toho, co se věří, aniž by nastal konec víry. Zamítá-li kdo ve jménu vědy poznatky víry a
staví-li je v protiklad, dokazuje, že nerozumí ani vědě ani víře.

Existuje nesmírná skutečnost, stejně přijatelná vírou i vědou, skutečnost, jež jakýmsi způsobem činí Boha na zemi viditelným, skutečnost nepopiratelná, skutečnost všeobecného významu. Tato skutečnost jest manifestace ducha neznámého starým, ducha božského, většího než věda ve svých dílech, nesrovnatelně
ideálnějšího ve svých nadějích než nejvznešenější báseň, ducha, pro něhož bylo nutno utvořiti nové jméno, ve svatyních starověku neznámé. Toto jméno bylo stvořeno a dokážeme, že toto jméno, toto slovo jest jak pro vědu, tak i pro víru výrazem Absolutna: Jméno zní: Láska k bližnímu.

 Před láskou k bližnímu kloní se víra i pokořená věda. Zde se zjevuje něco vyššího než lidstvo, láska
k bližnímu dokazuje svými díly, že není snem. Je silnější všech vášní, vítězí nad hořem a smrtí, působí, že všechna srdce rozumějí Bohu a naplňuje věčnost uskutečněním svých nadějí.
Láska k bližnímu! Božské slovo! Slovo, jemuž dává porozuměti sám Bůh a jež skrývá v sobě veškeré dokonalé zjevení! Duch lásky k bližnímu! Hle slova, která jsou rozluštěním a budoucností! Jakou otázku by nedovedla tato slova zodpověděti?
Povinnost lidstva, záruku jeho práv, důkaz jeho nesmrtelnosti, věčnost dobra jím na zemi započatého, slávyplný cíl jeho života, cíl a prostředek jeho snah, vyvrcholení individuelní, občanské a náboženské morálky, vše uzavírá v sobě duch lásky k bližnímu, na vše se vztahuje, vše podniká a vše dokonává.
Všechna ušlechtilá srdce rozuměla, že je vyšší ten, kdo věří s těmi, kteří milují a se obětují, než ten, kdo pochybuje s egoistou a otrokem vášně!
Pro zasvěcence do kabbaly jest Bůh absolutní jednotou, která tvoří a oduševňuje čísla. Jednota lidské bytosti dokazuje jednotu Boha. Klíč k číslům jest klíč k symbolům, poněvadž znaky tvarů jim odpovídajících jsou harmonií, jež vzniká z čísel. – Matematika nemůže prokázati slepou náhodu, poněvadž je projevem přesnosti, tohoto přívlastku nejvznešenějšího rozumu. – Jednota dokazuje analogii protikladů, jest pramen,
rovnováha a cíl čísel. Kon víry vychází od jednoty a opět se k ní vrací.
Chceme provésti vysvětlení bible čísly, poněvadž bible je knihou božích obrazů. Otážeme se čísel na smysl dogmat věčného náboženství a čísla nám vždy odpoví, poněvadž se syntézou spojují v jednotu. Následující stránky jsou jednoduchými, krátkými přehledy kabbalistických hypotés; vymykají se víře a pokládáme je pouze za zajímavá pozorování. Nechceme jimi zaváděti novoty v dogmatickém smyslu a tvrzení naše jako zasvěcence jsou¨zcela podřízena naší poslušnosti jako křesťana.

„Blahoslavení čistého srdce, neboť Boha viděti budou“, pravil Mistr. Viděti srdcem je věřiti a když
tato víra souhlasí s pravým dobrem, nelze se klamati, předpokládaje, že dle smělých předpisů
osobní hlouposti, nebude se chtíti vysvětliti příliš mnoho. Naše úsudky týkající se víry budou obráceny na nás samé a bude se nám díti tak, jak jsme věřili. 
To jest, činíme samy sebe dvojníky svého ideálu.
„Ti, kteří vytvářejí bohy, stanou se jimi“, praví žalmista, stejně jako oni, kteří jim věnují svoji
důvěru. Božský ideál starověku vytvořil konečnou civilisaci, a nesmíme zoufati, změnil-li se bůh našich barbarských otců v ďábla našich osvícených dětí. Ďábel vznikl z přesunutých bohů a Satan jest jen proto bez logiky a bez tvaru, poněvadž byl utvořen ze všech model starých theogonií. To je sfinx beze slova, hádanka bez rozluštění, mysterium bez pravdy, absolutno bez skutečnosti a světla.
Člověk je syn boží, poněvadž Bůh ve svém projevu, skutečnosti a vtělení na zemi byl nazván
synem člověka. Když Bůh ve své moudrosti a lásce toto způsobil, porozumělo lidstvo jeho vznešeným slovům: Budiž světlo! Člověk je tvorem božské myšlenky a Bůh idealisovanou
syntézou myšlení lidského. Člověk je Bohem světa a Bůh člověkem nebes.

Dříve než se řeklo: „Bůh chce“, projevil vůli člověk. Člověk musí býti svobodný, aby porozuměl a
ctil všemohoucího Boha. Poslušen a zdržující se z bázně plodu vědění, byl člověk nevinný a hloupý jako ovce; zvědavý a vzpurný jako anděl světla, zničil sám pouto své povýšenosti a padaje svobodně k zemi, strhl Boha sebou ve svém pádu. A proto pozdvihuje se z hlubin tohoto vznešeného pádu vítězně velkým odsouzencem kalvárským a vstupuje s ním do říše nebeské.
  Neboť nebesa náležejí inteligenci a lásce, těmto dětem svobody! Bůh ukázal člověku svobodu jako milenku a dal, aby vyzkoušel jeho srdce, vstoupiti mezi ním a jí fantomu smrti. Člověk miloval a cítil se bohem; vzal si, co mu chtěl Bůh dáti: věčnou naději.
Šel stínem smrti vstříc své nevěstě a strašidlo zmizelo. Člověk získal svobodu a obejmul život. Nyní odpykej svou slávu, Promethee! Tvé rozervané srdce nemůže zemříti; kdo zemře bude tvůj sup a Jupiter.
 Jednoho dne probudíme se z mučivého snu mdlého života; dílo naší zkoušky bude dokonáno, a budeme dosti silni proti bolesti pro nesmrtelnost. Pak budeme žíti v Bohu přebohatý život, vystoupíme v jeho dílech světlem jeho myšlenky, a vstoupíme v Nekonečnost dechnutím jeho lásky. Nepochybně budeme prvorozenci nové rasy, anděly příštího lidstva. Jako nebeští poslové projdeme Nezměrnem a hvězdy budou naše bílé čluny.
Přeměníme se v sladká vidění, abychom upokojili plačící zraky, na neznámých luzích budeme trhati zářící lilie a líti budeme rosu na zem.Dotkneme se víček spícího děcka a potěšíme srdce jeho matky při pohledu na milovaného syna.

NÁRYS PROROCKÉ TEOLOGIE ČÍSEL:

ELIFAS LÉVI - KLÍČ K VELKÝM TAJEMSTVÍM

©2013 Připravila: hravje